Povídám si se svou achilovkou. Rozhodl jsem se, že už musím něco dělat. Nemůžu jen čekat a čekat, až sama přestane bolet. Trvá to dlouho a já chci běhat. Už to nejde vydržet, mám absťák, jsem na běhání notoricky závislý. Přiznám si to, tato závislost mi docela vyhovuje.
Dost jsem toho pro vyléčení achilovky udělal. Hlavně jsem 6 týdnů vůbec neběhal. Byl jsem u fyzioterapeuta, ten zjistil mírný zánět. Prý moc léčit nelze, doporučil rázovou vlnu. Kamarád má manželku, co běhá dálkové běhy. Taky ji bolela achilovka, ale rázová vlna ji nepomohla. Byla na ní 10x a žádný výsledek. Prý někomu pomůže a někomu ne. Tak rázovou vlnu jsem vzdal předem – zkoušet něco, co nemá moc velkou šanci uspět se mi nechce. Jistota je jen v utracení peněz. Mám přístroj na magnetoterapii. Taková sonda. Pomohla mi s léčbou hlezna, které mi operoval výborný ortopéd. Zabíralo to, skutečně mi po operaci magnet pomohl. Alespoň jsem to tak cítil. Tak jsem to zkusil i na achilovku. 10x a nic. Další pokus… Mám kurz masírování, tak zkouším automasáž. Velmi jemně, několikrát denně. Bolest nahmatám, přesné místo. Trochu se den ode dne mění, tak to vypadá, že zánět, pokud tam je, není trvalý. Zdá se, že bolest pomaličku ustupuje. Ale další běh potvrzuje, že postup není moc velký. A to jsem jen tak popoběhnul, asi 400 metrů…
Těch 6 týdnů uběhlo jako voda a já stojím s bolavou achilovkou znovu před rozhodnutím, jak dál. Rozhodl jsem se s achilovkou začít vyjednávat. Vypadá to, že je silnější než já. Nejsem Apollónem, synem bohyně Thesis, ale achilovka je teď pro mě nejzranitelnějším místem těla. Všechno ostatní jsem schopen ovládat. Jsem se ke spoustě věcí schopen přinutit. Mám docela silnou vůli. Umím překonávat a zvládat bolest. Ale bolest achilovky je jiná. Podlomí se noha a ať si vůle říká, co chce, dál to nejde.
Po šesti týdnech tedy achilovka relativně nebolí. Občas ji ucítím, nic víc. Na kole je to ok. Mohu si jezdit, jak chci. Sláva. Chůze už je taky v pořádku. I do schodů i po schodech dolů. Nebolí. Jen ten běh…
Můj plán je: jít se proběhnout 10 km. To je prakticky nemožné, ale vím, že to mohu ujít. To jsem si jist, že zvládnu. Chůze cítím, že bolest mírní. Tedy chůze v parku, po měkkém povrchu. Zkusím běžet tak dlouho, až mi to achilovka dovolí. Jakmile se jakkoli ozve, tak přecházím do chůze. Mám na to čas, je víkend.
Běžím! Sláva! Jde to, až se divím, jak. Tedy pomalu a po rovině. První impulz z achilovky přichází asi po 2 km. Takové malé píchnutí. Je to zrovna za branou obory a v tu chvíli mě předbíhá ne moc štíhlý starší muž. Normálně bych určitě běžel rychleji než on. Teď se radši zastavuji a jdu pár metrů. Nechce se mi běžet vedle něho, mrzí mě, že nemohu, jak jsem zvyklý. Píchnutí asi nic vážného neznamenalo, tak se po asi 100 metrech znovu rozbíhám. Mužík už není vidět, běžím si sám.
Další dva kilometry bez bolesti. Mám pocit, že achilovka je úplně v pořádku. Skoro rád bych se rozeběhnul normálně. Malinké škobrtnutí nohou, ani ne podvrknutí, jen tak malinko o nějaký kořen mi dává vědět, že musím skutečně velmi mírně. Achilovka sice nebolí, ale cítím ji víc. Začíná svah z kopce a radši jej celý scházím. Dole je rovinka a achilovka se odmlčuje, paráda. Kilometřík v pohodě a pak velký kopec, který se rozhoduji jít chůzí. Do kopce je to velký záhul na achilovku, tak ji nebudu pokoušet. Nahoře se znovu rozbíhám. Mám skvělý pocit. Nejsem nijak zadýchaný, unavený.
Po chvilce najednou cítím bolest v noze. Co to je? Achilovka? Je to nějaké divné, vnímám, co vlastně bolí. Je to hlezno, které mám před rokem operované. Tak to zkusím chvilku nechat bolet. Kdyby to byla achilovka, té jsem slíbíl se hned zastavit. Co říkáš hlezno? (hlezno je cosi mezi nártem a holení). Je to chvílí stejné a po chvilce vypadá, že bolest ustupuje. Nebyla velká, jen mě překvapila. Nakonec ustoupila úplně, nebolí. Díky hlezno, tobě jsem se věnoval dlouho po operaci. Třeba to byl jen takový pozdrav z minulosti.
Běžím dál, trochu mě bolí stehna a holeně, ale to je jen bolest nezvyku na běh v parku. To nic není. Ale ouha, ozývá se achilovka. Hned jdu. Co to bylo? Zkouším ji vnímat zvnitřku. Jakýsi tlak z obou stran achilovky dovnitř. Mírné pobolívání, asi nic vážného. Pozorují bolest při chůzi, jak pomalinku ustupuje. Jo, jo. Už to nebolí, běžím.
Au!!! Co to je, achilovka bolí „jak čert“. Ale ta druhá! Co se děje? Pozoruji levou, tu bolavou a najednou si začne bolet pravá. Proč? Mám si toho všimnout stejně jako té levé? Komu jsem to slíbil, že se zastavím jakmile bude bolet? Přecházím ale radši do chůze. Taky jdu okolo nějaké party děvčat, které mají piknik v trávě, tak vedle nich nehodlám skučet bolestí. Zabolelo to hodně, ale úplně jinak než ta bolavá, levá. Pravá achilovka bolí tak nějak celá. Od paty až k lýtku. Zaměřuji pozornost na ní a zdá se, že po chvíli ustupuje. Po necelém kilometru chůze už nebolí, zkouším znovu pomalu běžet. Jde to.
Vybíhám z obory a mám to domů ještě asi dva kilometry. Zvládnu to? Achilovky se mnou nemluví, jsem tomu rád. Hlezno trochu cítím, ale vím, že to je v pohodě. Po kilometru se ozývá mírná bolest v obou achilovkách. Jakoby ta levá převzala bolest z levé. To je ale lepší. Taková celková, ne místní v tom možném zánětu. Tak mírně zpomaluji a jdu pár set metrů. Zase to ustoupilo. S tím mám dobrou zkušenost, některá bolest ustoupí, některá se zátěží zvětší. Ta celková cítím, že ustoupí. Ta místní, té se bojím, proto jsem se rozhodl vždy hned přestat. Nechtěl bych si způsobit něco většího, těžko léčitelného.
Říkám si – doběhnu domů, nebo dojdu? Jak to dopadne? Je to po asfaltu, tam to budou tvrdé nárazy. Možná bych neměl pokoušet štěstí a radší jít. Zkoumám, co mi řáká hlavně ta levá a vypadá, že usnula. Paráda. Taky by to mohla být bolest, která se přehluší pohybem a pak se ozve o to víc v klidu. Achilovko, probuď se, v jakém jsi stavu? Zkoumám ji vnitřním pohledem jako rentgenem a zdá se, že nemusím přejít do chůze. Dobíhám až domů.
Jsem nadšený. Achilovka to vydržela. Možná ji pomohlo to, že jsem ji vzal vážně jako partnera. Vlastně to byla taková indiánská chůze. Že by indiány taky bolely achilovky, když se přesouvali mnoho kilometrů daleko? Achilovko děkuji za skvělý zážitek, bylo to super.. Zítra to spolu zkusíme znovu? Třeba se staneme kamarády…
