Povídání o lidech, kteří snižují hodnotu druhého člověka.

Povídání o lidech, kteří snižují hodnotu druhého člověka. Jedná se o lidi, kteří v některých případech se zachovají tak, že druhému dají pocítit, že jsou něčím větším, vyšším, lepším. V podstatě to znamená, že oni sami necítí svoji hodnotu. Hodnotu svojí vlastní si opatřují tím, že sníží někoho druhého. Chtějí vlastně přenést na druhého svoji neúctu k sobě samotnému. Skutečnost, že si sami sebe neváží, že je někdo jiný ponižuje, nebo jakoukoliv jinou podobnou situaci.  

Příběh

Kamarádka inženýrka je v zahraničí po škole. Nenašla odbornou práci a tak se živí tak, že pracuje v kavárně. Mluvit umí, ale je hned poznat, že není místní. Občas se stává, že něčemu kvůli dialektu jazyka neporozumí. Do kavárny chodí především lidé střední a nižší třídy. A právě ti „nižší“ dělají kamarádce problémy. Jedna paní, která si objednala něco k jídlu a kávu, se na ní obořila s tím, že „ona chce přece kávu až poté, co dojí zákusek“. A okomentovala to tím, že „tito přivandrovalci jsou hloupí a ničemu nerozumí“. Přitom někdo chce obojí najednou, tato paní ale postupně. Kamarádka to prostě nevěděla a kolegyně ji na to neupozornila.
Jak se zachovat v takovém případě, kdy nás někdo shazuje a sami se nemůžeme nijak bránit? Doopravdy se nemůžeme NIJAK BRÁNIT?

Nemůžeme si dovolit hosta kavárny jakkoli rozhněvat. Příště by nepřišel a možná bychom i my mohli dostat výpověď za nevhodné chování k hostům. To tedy nemůžeme.

Nemusím jejich hodnocení přijmout

Zaprvé jejich hodnocení nemusím přijmout. Prostě se to odrazí ode mě. Jako špína, kterou na sobě nechci nechat. Jako plivanec, který se vrátí odkud vyšel. Maximálně může zůstat na jakémsi vnějším obalu mého vzezření. Když pak opustím danou situaci (v práci, v určité situaci …), pak mohu toto ze sebe „svléci“ s jakýmsi vnějším šatem. Dlouho jsem něco podobného dělal tak, že jsem jezdil do práce na kole. Při jízdě zpět domů jsem se musel převléknout a jízda do kopce mi pomohla zapomenout na vše, co bylo přes den v práci. Nebylo to vždy jen nepříjemné, ale pomohlo mi to vždy odložit práci úplně.

To, že někdo mě chce snížit je jeho problém, ne můj. Zejména, když mi vyčítá věci, za která já nemohu. Nebo za něco, co jsem nemohl ovlivnit. Podobně se stalo, že jsem se rozhodnul špatně a pak to nedopadlo dobře. Jedno asertivní právo mi říká, že mám právo dělat chyby a chybná rozhodnutí a také nést za ně zodpovědnost. To, že jsem něco udělal nedobře ale neznamená, že jsem špatný. Znamená to jen to, že jsem něco udělal špatně. Nemusím dovolit přenést na svoji osobu něco, co je chvilkové, co tam nepatří. Chyba zůstane chybou, mohu být chybujícím člověkem ale ne špatným člověkem kvůli nějaké chybě.

Neúcta sama k sobě

Jako druhý krok vidím potřebu si uvědomit si, že to, jak se chová, pramení z jejího vztahu k sobě samotné. Jednoduše ta paní nemá v úctě sama sebe, a tak snižuje druhé. Můžeme tu situaci trochu napravit, nenechat se jí ovlivnit. Jedná se o odmítnutí chovat se stejně jako ona. I když je to takové přirození - podle zákona akce a reakce. Ona na mě útočí, tak jí to oplatím. A když nemohu otevřeně, tak skrytě. Třeba tak, že se na ní vynadávám jinde. „Bába jedna pitomá.“ „Špinavá uklízečka si tady na mě bude dovolovat!“ Nebo i jinak - mohu třeba trvat na tom, co přesně ona řekne. Když třeba bude chtít tu kávu už přinést dřív, tak jí to stejně přinesu až později. V horším případě to pak odnese můj blízký, který to schytá za ní.

Reagováním obdobným způsobem ukazuji, že útok byl účinný. Zahnal mě k tomu, že se začnu chovat přesně tak, jak se zachovala ona. A to je cílem - ona se možná cítí nedoceněná, tak mě nastaví na stejnou a ještě nižší úroveň. Tuto manipulaci musím rázně odmítnout. Mám svoje vlastní sebevědomí, vědomí své vlastní hodnoty a svůj styl chování, nemusím přijímat šablony někoho druhého.

Nadhled nad situací

Třetím krokem je celkový nadhled nad situací. Mohu se pokusit racionálně na situaci podívat přesně tak, jaká je. Pojmenovat si přesně o co jde a nevkládat do toho svoje interpretace. Jakási žena tady něco říká. Možná má nějaké vnitřní trápení. Já ji obsluhuji a není tady žádný osobní vztah. Jde mi jen o to ji obsloužit, nic víc. Tím, že budu sám mít nadhled nad situací, nenechám se stáhnout do stejného schématu, kteří používá ona. Tedy schéma, že snížením druhého člověka si pomůže k vyzvednutí sama sebe. Takto to neplatí. Když ukážu svoji hodnotu, mohu pomoci i jí k nalezení její vlastní hodnoty. Potřebuje konfrontaci, že její snaha o získání vlastní hodnoty snížením druhého není účinná. Mohu být zdvořilý, třeba se i usmát, ale dál jasně najevo vědomí sama sebe. Nemusím popírat nedostatky - i když to mohou být jen věci v jejích očích.

Moje vědomí sebe se neodvíjí se od hodnocení lidí v kavárně, ale má základ v jiných vztazích, které jsou pro mě důležitější. Toto vědomí vlastní hodnoty mi dovoluje nesnižovat hodnotu jiného člověka a také jejich ponižování mohu nepřijmout. „Výborně, dáte si kávu hned teď nebo za chvíli?“ Ve skutečnosti se nic vážného nestalo. Nejde jen o to předstírat, že se vůbec nic nestalo. Reálně to pro mě není důležité. Paní má nějaké problémy, ale z pozice kavárny jí s tím nemohu pomoci. Pokud chce, mohu jí podat kávu. Můžeme žít svůj života a některé věci prostě od sebe odrazit. Vytvořit si takovýto štít proti nemístným útokům na vlastní osobu.

„Jaké je vaše další přání?“