Ptát se nemocného, zda chce být zdráv - to může jen blázen, nebo někdo z jiného světa. Ježíšova otázka nemocnému je ve skutečnosti mocnou koučovací otázkou, která změnila jeho život. Vidím v bibli více otázek než odpovědí. Jsou výzvou k hledání mých osobních odpovědi. Ty otázky jsou jiné než si klademe, jsou z jiného světa.
Bouška
Přestavte si, že přijdete do eLDeeNky (LDN = léčebna pro dlouhodobě nemocné), uvidíte tam člověka, který je tak nemocný, že se nemůže hýbat. A vy se ho zeptáte: „Pane, chcete být zdráv?“ Co vám řekne? „Člověče, jděte si dělat legraci z někoho jiného“ Nebo na vás bude přímo sprostý. Je to bláznivina, ptát se nemocného, zda chce být zdravý. To chce přeci každý nemocný. Přesto takovou „bláznivou otázku“ někdo už položil.
Chci se zabývat otázkami, které nám nabízí bible. Jsou totiž často naprosto jiné, než otázky, které klademe my. Ptáme se způsobem zjišťovacím, na otázku chceme odpověď. V bibli nacházíme otázky, které často odpověď nemají. Nebo nedávají tak, jak bychom chtěli a čekali. Jinde zase najdeme odpověď a musíme se ptát, jaká byla otázka. Biblické otázky jsou často jakoby z jiného světa. Neptají se po tom, co nás trápí, co prožíváme každý den.
Jednou z takových otázek je Ježíšova otázka nemocnému. Ležel u rybníka, kam se scházeli nevyléčitelně nemocní kvůli zázračnému uzdravení. Ten člověk byl nemocný skoro 40 let. Nemohl se sám pohybovat, ležel odevzdaně u zázračného rybníka a čekal na zázrak z nebe, který věděl, že nepřijde. A Ježíš se ho ptá: „Chceš být zdráv?“ Co je to za otázku? Samozřejmě, že chce být zdráv! Jinak by nebyl v sanatoriu a nečekla na uzdravení! Proč tento nemocný vyhlížel "uzdravujícího anděla Páně"? No přece kvůli zázraku uzdravení! Věděl sice, že on se do rybníka nedostane v pravý čas, aby byl uzdraven, ale možná alespoň chtěl vidět uzdravení někoho jiného. Alespoň mít tu naději. Naději, že zázračné uzdravení je možné. A když by bylo možné pro někoho jiného, pak třeba někdy i pro něj. Co kdyby. Naděje umírá naposled.
Proč klade Ježíš takovou zbytečnou otázku? Vždyť je vidět, že ten nemocný chce být uzdraven. Ježíšova otázka zjevně není naší zjišťovací otázkou. Přijde mi, že za jeho otázkou je otázka po smyslu. „Vypadá to, že chceš být zdráv, ale co skutečně chceš?“ Mnozí nemocní nechtějí být trvale uzdraveni. Mají své nemoci rádi, zvykli si na ně. Mám takové lidi okolo sebe. Když slyší, že by mohli být úplně zdrávi, tak se tomu vysmějí. Oni mají svoji nemoc, ví o ní dost od svých lékařů. Ví že stačí brát určité prášky a všechno vypadá dobře. Alespoň na chvilku. Možná se Ježíš ptá: "Ještě pořád chceš být doopravdy zdráv?"
Kolegovi v práci se stalo, že dostal hemeroidy. Nepříjemná věc, následná operace byla ještě nepříjemnější. Brrrrr. Diagnóza určila příliš málo vlákniny v jeho stravě. Nejlepší by bylo změnit stravu a jíst celozrnné výrobky, méně tučného, žádné uzeniny. Jenže kolega objevil Psylium a doktor mu doporučil, že je možné vlákninu dodat, když zrovna v jídle není. A tak kolega jí své milované klobásky a bůčky a k nim si vezme Psylium, aby se vyhnul hemeroidům.
Jiný kamarád dostal cukrovku. Mírnou, ale trochu s ním zacvičila. Musí si zjišťovat cukr v krvi, pravidelně jíst po dvou hodinách, případně si píchnout inzulín, když něco není v pořádku. A zvyknul si na nový režim, je s tím vyrovnán a v podstatě i spokojen. Má lék na svou chorobu. Známá doktorka v IKEMu zkusila léčbu několika lidí, kteří měli přesně takovou diagnózu jako můj přítel. Nasadila radikálnější prostředky, které jsou ale dostupné každému. A měla úspěch. Něco radikálně nového, objevného, možná převratného. Šel jsem za kamarádem mu nadšeně říct, že je tu jakási možnost. Třeba by to mohlo i v jeho případě zafungovat, nevím. Jeho reakce mě naprosto šokovala. Vysmál se mi, že to je nesmysl. Věří doktorům, že jeho nemoc je nevyléčitelná. Takto to bude až do konce života. Proč to nechtěl alespoň zkusit? Nic by tím neriskoval.
Přijímáme léky proto, abychom bylí zdraví, ale vlastně úplně zdrávi být nechceme. Stačí nám „pocit zdraví“, aktuální nepřítomnost nemoci. Když se nemoc neprojevuje, cítíme se zdraví. A k doktorovi jdeme tehdy, když se něco pokazí. Doktor jako správný opravář cosi rychle napraví a my se opět cítím zdrávi. Proč je nám tak příjemné si na zdraví jen hrát? Dáváme tím najevo, že nám o zdraví vlastně nejde, důležitější je to, jak vypadáme a zda se cítíme zdrávi.
A sem asi směřuje ta otázka z jiného světa „Chceš být zdráv?“ Chceš to doopravdy? Co to pro tebe znamená? Jsi připraven na to změnit svůj života a být zdráv? A jsi pro to ochoten něco udělat? Není ten současný stav vlastně pohodlnější, když se o tebe druzí starají? Budeš se muset jako zdravý starat o druhé! - chceš to doopravdy? Svět zdravých je boj, nemocní jsou v poklidu...
Chci být zdráv? Co když to pro mě bude znamenat něco, co je pro mě nepříjemné? A netýká se tato otázka i třeba psychického, duševního, duchovního zdraví? Chci se zbavit svých stresů, svých bolehlavů, svých depresí? Chci to skutečně doopravdy? Co kdyby existovalo něco, co mě vyléčí natrvalo a nebudu potřebovat své léky? Kdybych mohl odhodit své berle a být úplně ok? Půjdu do toho?
Cítím se jako ten nemocný. Chtěl bych. Ale potřeboval bych někoho, kdo mě vyzve k odložení mých vlastních omezení. Moje berle jsou pro mě výmluvou přede mnou samým...
