Kamarád Petr mě pozval na cykloakci na kolech. "Ženu neber, jedeme jen kluci." Co to bude? Na kole jezdím moc rád, ale několikadenní společnost mně neznámých chlapů - jaké to bude? Prý vždy bylo super, tak jsem se nechal zlákat.
Žena se nejdřív tvářila divně, ale zná Petra i jeho ženu Evu, tak neměla námitky. Možná si taky řekla, že to bude i pro ni možnosti si trochu odpočinout a mít od mé přítomnosti volno. Hned další den si naplánovala výlet s bývalou spolužačkou. Někde přespí, někam pojedou. Výborně, přijala to. Možná jí také ženská společnost prospěje.
Petr má práci, kde je se samými ženami. Sice jim šéfuje, ale o muže tam nezavadí. Snad jenom při jednání s dodavateli a odběrateli, jinak ne. Ještě má vlastně jednoho spolupracovníka muže, ale ten je po internetu - zašle mu překlad, on ho přeloží a konec komunikace. S mužským si v práci prostě nepokecá. A doma má ženu a dvě dcery. Někomu se to mohlo líbit mít tolik žen okolo sebe, které se o něj starají :).
Snad proto Petr organizuje menonly akci. Jednou nebo dvakrát do roka. Nazýváme ji "menonly" také proto, aby snad naše ženy nenapadlo se k nám přidat. Narušit nám to, co je pro nás moc důležité - být chvíli v mužské společnosti. Co je na tom tak výjimečného? Proč Petr říká, že mu na několik měsíců vydrží dobrá nálada po takovéto akci? Přemýšlím i nad svými pocity, cítím to podobně. Jen jsem to neuměl takto přesně pojmenovat. Ano, nabíjí mě to. Je určitě skvělé být se ženami. Klidně i na kole, ale být jednou za čas s klukama, to je něco naprosto výjimečného. Chráníme si to, užíváme si to, spoléháme na to, těšíme se na to. Ženám vstup zakázán.
Přemýšlím nad svým rodinným životem. Na to, jak jsme se vzali, měli děti, ty opečovávali a starali se o ně. Krásné roky. Úžasné. Nevyměnil bych je za nic na světě. Jsme se ženou sehraný tým, víme, co můžeme jeden od druhého očekávat. S dětmi si rozumíme, jsou skvělí. Ale už dospělí a odchází. Přiřítí se občas jako velká voda. Někdy s taškami prádla, s problémy k řešení, s potřebami co mají. Ale téměř vždy s minimem času, který na nás mají. Začínáme si zvykat na to, že zase budeme sami. Skoro jako po svatbě. Ale toto bude "po dětech". Po svatbě jsem měl mužskou partu, kterou jsme ale všichni zúčastnění postupně opustili. Nový život, přestěhování, partnerky. Sejdeme se jednou za dlouhý čas. Parta už je jen ve vzpomínkách, na fotkách. Je to historie. Byl jsem to vlastně já, nebo z dnešního pohledu to byl někdo jiný, koho nepoznávám?
Petrova nabídka přišla do takovéhoto mého stavu, kdy jsem vnitřně zatoužil po mužské partě. Možná jsem si to dopředu ani neuvědomil. Přišla nabídka a já zjistil, že to je právě to, co jsem potřeboval. Možná to znáte. Máte chuť na něco, a nevíte, co to je. Víte, že něco musíte udělat a nevíte přesně co. Není to nerozhodnost ani ztráta paměti. Jen někdo dokáže pojmenovat vaši nevyslovenou touhu. Touhu vašeho srdce, vaší duše, vaše chtění, které se dlouho nemohlo svobodně projevit. Příliš mnoho povinností, důležitostí, nezbytností. Pro krásné a potřebné věci člověk zapomene na sebe samotného. Kdo vlastně jsem a co chci? Na to se dá snadno ve víru událostí zapomenout.
Menonly je pro mě zastavení. Počkání na sebe samotného, když moje já zůstalo kdesi zapomenuto za mnou. Nalezení sama sebe ve víru života.
Mám výbornou ženu. Jezdíme spolu na kole, šlapeme po horách, jezdíme na lyžích. Spoustu jsme toho spolu prožili, na hodně místech byli. Jednou si ale posteskla: "Moje maximum nedosahuje tvého minima." Myslela tím moji potřebu pohybu, touhu po volnosti. Když jezdíme na běžky, tak sice jedeme spolu, ale já jezdím rychleji, tak jedu dopředu, pak zase dozadu. Takto jedeme sice spolu, ale spíš se potkáváme. Zastavíme se spolu na jídlo nebo na některých místech, jak se domluvíme. Jsme spolu a nejsme spolu. Přijatelný kompromis. Já se dostatečně utahám a ona přeci jen může mít pocit, že jsme byli spolu.
Ta hláška mé ženy o maximu a minimu byla asi tím, co ve mně zarezonovalo, když mě Petr oslovil. Ano, to je ono, po čem toužím. Toužím být s partou kluků. Trochu jsem se ale obával, jaké to bude. Budu klukům na kole stačit? Nebude to moc takové chlapácké? Jak mezi ně zapadnu se svými jinými návyky? Nepiju, nekouřím, maso nejím... To je všechno takové asociální :(. Nebude jim to nepříjemné s takovým člověkem?
A jaké to bylo? Asi se o tom ještě rozepíšu příště. Jen jeden pocit. Jedeme jako o život lesem okolo potoka, listí padá, bláto stříká. Jak blázni. Šťastní kluci v letech. Hecujeme se, jeden do toho šlápne a ostatní se přidají. Radost z pohybu, z rychlosti, ze zpoceného trička. Asi to ani nejde popsat. Svoboda, volnost, možná trochu i jako utržení z řetězu. Ale není to úlet, potřeba vypadnout, vymazat přítomnost. Jedná se asi o jinou dimenzi. Jsme manželé, otcové. A taky synové. Zaměstnanci i šéfové. Úspěšní více či méně. Ale v jádru jsme kluci. Normální kluci, kteří si dokážou sednout na kolo a být spolu.
Teď jsem dorazil domů. Už jsme doma, před barákem, ale nechce se nám vysednout z auta. Povídáme, slova tečou... "Co jste tam ještě probírali?" "Ani nevím, tomu bys nerozuměla..."
