Jsem naštvaný, že jsem naštvaný…

Některé věci mě strašně dokáží naštvat. Tak, že jsem schopen být destruktivní. Ve vztazích, i vůči věcem nebo i vůči sobě. Jsem schopen v tu chvíli rozkopnout dveře. Vynadat někomu, udělat z něj blba. Vůči sobě tak, že ...

Vůči sobě tak, že zničím svoje tělo tak, že se fyzicky vyčerpám, až už nemohu. Nebo tak, že se doslova přežeru, také tak že už dál nemohu. Možná pro moje tělesné zdraví naštěstí tak, že jím hlavně ovoce nebo zeleninu. Dokážu na posezení sníst několik kil ovoce, litr zavařeniny jen tak, hlávku zelí, spoustu mrkví. Chutná mi to, ale hlavně asi jde o ten pocit chroupání mezi zuby a polykání. A pak to, že po takové porci se zákonitě vypne hlava. Začne trávit a tak se už na tak intenzivní naštvání není prostor.

Jsem naštvaný na svoje naštvání se. Možná se to trochu podobá panické poruše. Ta je o úzkosti a člověk má úzkost z toho, že přijde úzkost. Podobně jako chronická deprese vlastně znamená, že mám depresi z toho, že přijde deprese. Vlastně pak už ani úzkost a depresi nepotřebuji, stačí mi úzkost z úzkosti a deprese z deprese. Ona to ale vůbec není žádná sranda, člověk v tu chvíli ztrácí zábrany, protože jde o přežití a ztrácí se hranice toho, co je reálné a co ne.

Jsem už předem naštvaný z toho, že zase budu naštvaný, když dělám určitou činnost. U mě jde jednoznačně o to, že dělám to, co druzí po mě chtějí, ale přitom mě za to neocení. Něco ve stylu – no to už jsi měl udělat dávno. A když to pak udělám, tak místo uznání mého úsilí přijde jen „no konečně, to ti to trvalo“. Jít do takovéto činnosti je tedy pro mě zničující. Dopředu vím, jak to dopadne a tak když se konečně naštvu, tak moje vnitřní očekávání se naplní a já vlastně jsem rád, že mohu být naštvaný, splnilo se mi, co jsem očekával.

Trochu možná pomáhá to, že jsem to vypsal, sdělil hlavně sám sobě. Už je to na papíře, je to uchopitelnější. Snad. Chtěl bych být optimističtější. Vnitřně pořád cítím, že jsem naštvaný z toho, že mě zase něco naštve. A vím už, co to bude.

Je to takový bezvýchodný kruh. Naštvání, naštvání z naštvání a nějaký útěk někam jinam. Tak, aby to naštvání nebylo zničující, abych dokázal přežít.  Jak z toho?