Pozoruji svoji achilovku. Už déle. Zjistil jsem, tři různé druhy bolesti, kdy něco bolí. Sportovec se s nimi setká se všemi. Je dobré umět mezi nimi rozlišovat. Je to jakási řeč těla, které je dobré umět rozumět. Tělo mluví tak, že bolí. Další řečí jsou emoce, euforie. O nich ale někdy příště :).
Bolest mi připomíná křik dítěte před tím, než se naučí mluvit. Jako novorozenec, který křičí. Už jsou publikace o tom, jak rozpoznávat různé „druhy křiku“. Někdy chce přebalit, jindy ho bolí bříško a pak taky jen tak křičí. Třeba jen proto, aby si přivolalo příjemnou přítomnost těch, kteří na zavolání vždycky přiběhnou.
Podobně jako batole, křičí i naše tělo. Křikem je bolest. Tělo bolí, protože něco není tak, jak by si představovalo. Nebo taky na co si zvyklo. Změna taky bolí. Vzhledem k velké složitosti neurořízení našeho těla, si myslím, že bolest není jen taková mechanická reakce na vnější podnět. Není to jen tak, že se ozve příslušný receptor a přes nervy to předá nervové soustavě.
Nedávno jsem se dozvěděl, že se bolest už skutečně začíná léčit. Ne jen odstraňovat. Prý existuje i jakási „paměť bolesti“. Tělo si zapamatovalo určitou bolest a pak „si jen tak bolí“, bez zjevné příčiny. Znají to lidé, kteří přišli o nějakou část těla. Nemá už co bolet, ale bolí. Dá se vysvětlit, že nervové signály se šíří dál do centra. Bolest nevzniká v tom, co už není, ale v zakončení nervu. Nevím. Prý neléčená bolest může vést až k tomu, že vznikne zapamatovaná bolest. Něco v nás si bolest zapamatuje a něco jiného ji spustí. Nějaký třeba neznatelný impulz.
Jsem přesvědčen, že NENÍ BOLEST JAKO BOLEST. Tato úvaha se zakládá víc na osobním pozorování než na nějaké studiu. Odpozoroval jsem to na svém těle. Nevím, jak v kom jiném, je to moje osobní zkušenost…
Bolest rozlišuji do tří kategorií. Mezi nimi velmi rozlišuji, na každou musím reagovat jinak. Bolest jako úraz. Tou se zabírám okamžitě. Bolest, která se se zátěží postupně zvyšuje. Tam musím být ve střehu. A bolest, která se ozve, ale časem ustupuje. Takovou musím velmi pečlivě sledovat až k mistu, kdy odejde.
Všechny popisy bolesti budu aplikovat na achilovku, ale patrně to půjde aplikovat skoro na cokoli v těle. Je to jen můj předpoklad. Teď mě akutně bolí achilovka.
BOLEST JAKO ÚRAZ. Obdoba bolení bříška nemluvněte. Něco je v nepořádku a potřebujeme velmi rychle zjisti, o co se jedná. Není to bolest bez příčiny, cosi se porouchalo a může to způsobit nějaké další neplechy. Něco nefunguje jak má, a buď to vadí samo o sobě, nebo to má vliv na další funkce. Kamarádovi praskla achilovka. Při nohejbale. Už jsme skončili, všechno bylo ok. Já už odcházel, on ještě si chtěl s někým párkrát kopnout. Najednou slyším ránu, jako když někdo zlomí klacek. A kamarád leží na zemi. Boule na lýtku ukazuje, že něco není v pořádku. Bolest ale není v achilovce, jen má stažené lýtko. Ona vlastně achilovka sama o sobě nebolí. Je to jen šlacha a tam nejsou žádné nervy a tudíž ani receptory bolesti. Bolí vlastně okolí šlachy.
BOLEST PROGRADUJÍCÍ. Tedy zvyšující se, s intenzitou se zvyšuje. Pozor, tady se musím zastavit. Něco se děje a měl bych zjednat nápravu. V některých případech mohu jít dál s tím, že vím, co riskuji. Když třeba člověk běží maratón a začne bolet koleno. Vím, jak koleno bolí, je to nepříjemné. Ale není to dobře. V případě dálkového běhu vím, že když vydržím, následky budou, ale po nějaké době odezní. Když mi to stojí za to, mohu zariskovat a běžet dál. Musím ale mít jistotu, že i v takovém případě mám bolest pod kontrolou. Počítám s ní i do budoucna. Už si zahrávám s nevratností, s trvalými následky.
Zvlášť když se zintenzivňující bolest objeví na novém místě. Co to je? Co vlastně bolí? Jak tu bolest vnímám? Je omezující pro můj současný pohyb? Co to znamená, že se bolest zvyšuje? Je v jednom místě nebo se přelévá někam jinam? Zvětšuje se oblast, která bolí? Jak moc chci bolest překonávat? Jak moc potřebuji nebo chci současný pohyb dokončit?
Může se stát, že progradující bolest ustoupí. Třeba díky endorfinům, kterým se sice říká "hormony dobré nálady", ale ve skutečnosti jsou to více chemikálie, které tiší bolest. Když necítíme bolest, tak máme dobrou náladu. To se může stát i při sportu. Bolest jsme cítíli, ale kvůli intenzitě pohybu a endorfinovému zásahu ustoupila. Můžeme si tak způsobit velmi vážná poranění.
Tato bolest je obdobou potřeby přebalit naše miminko. Nebo například toho, že se mi do boty dostal kamínek a začíná se tvořit otlak. Mám zastavit nebo běžet dál? Asi to bude jiné rozhodování na cílové rovince nebo v průběhu běhu. Někdy ale příčina není tak jasně definovatelná. Prostě nevím, bolí to. Když nevím, tak budu víc poslouchat, co mi ta bolest chce říct. Je to něco konkrétního, já jen nerozumím. A když déle nerozpoznávám, o co jde, bude asi lepší se zastavit a na udělat si čas. Třeba něco pochopím. Když na mě někdo křičí, tak mi něco chce říct a já nemohu pořád zavírat uši.
BOLEST ODEZNÍVAJÍCÍ. To byl pro mě objev. Bolest, na kterou se stačí zaměřit, zaposlouchat se do ní a ona začne ustupovat. Jen tak si cosi zabolelo. Takový pozdrav, „jsem tady, jak se máš?“. Odpovím zdvořile na pozdrav. Nebudu ji okřikovat, něco tady bylo sděleno a třeba mám být na stráži. Možná proto, aby se nestalo, že jde o něco vážnějšího. Zkusím vydržet a pozorovat, co se děje. Když bolest odeznívá, je to dobré znamení. Když se zintenzivňuje, není to dobře. Když to bolí hodně, musím s tím něco udělat.
Obdobu představuje křik dítěte, které si žádá pozornost. Přiběhneme a začneme konejšit. A děťátko se spokojeně utiší. Co uděláme, když začne křičet častěji, znovu a znovu? Malý domácí terorista. Chudáci rodiče, kteří to nevydrží. U prvního dítěte nám pomohla kniha jednoho dětského psychologa. Byli jsme mladí a vyplašení, všechno bylo nové. Autor doporučoval přebalit, zkontrolovat hlavně bříško a když křičí dál „souvisle do 30 minut“, je to pořád ok. Třeba si trénuje plíce.
S bolestí to může být skoro totéž. Zkontrolovat, zda se nejedná o úraz. Když nic nezjistím, zkusím pozorovat, jak se bolest vyvíjí. Když postupuje dál, tak zpozorním. Když ustupuje, dám chvilku „prostor křiku“. Třeba si „trénuje plíce“. Zvyká si na něco nového, zvykat si na nové občas boli…
Každý máme jiný PRÁH BOLESTIVOSTI. Jednoduše řečeno, každý vydrží jinou míru bolesti. Někdo už by křičel, jiný měl slzy na krajíčku a dalšímu to skoro nevadí. U sportovců se zjišťuje, co vydrží, jak daleko jsou schopni jít. Prý Martina Sáblíková má snížený práh bolestivosti a proto je schopna vydat ze sebe něco ještě v situaci, kdy ostatní končí.
Kyselina mléčná. O ní jsme asi všichni slyšeli. Je produktem látkové výměny, hlavně pohybu, spotřebováním energie k aktivitě. A ukládá se blízko toho, kde je energie potřeba. V příslušných svalech. Tvoří takové krystalky, které pak bolí. Když si to vizuálně představím - krystaly ve svalových vláknech musí být nepříjemné. Střečink znám, i představa „drcení krystalků" natažením svalu je ilustrativní. Ten práh bolestivosti vlastně říká, kolik kyseliny mléčné zvládneme. Někdo více, jiný méně. Závisí to i na trénovanosti :).
Popisuji moje osobní zkušenosti. Budu rád, když mi něco napíšete o svých bolestech. Ale není to tak, že něštěstí druhého potěší...
