Já jsem tak šťastný!
Možná jednou přeci jen, ve formě otázky. Vzpomínám, že jsme byli někde v parku s dětmi. Oni si hráli a já se zeptal: "Jsi šťastná?" A žena odpověděla otázkou "A ty jsi šťastný?" Tak nějak jsme na svoje otázky předpokládali odpověď, ale sami ji nevyřkli. Možná nám to vzájemně bylo vidět na očích. Možná nebylo třeba na takové otázky odpovídat. Možná. Ale taky možná je škoda, že jsme to nevyslovili. Proč to neříct?
Proč občas nevyslovíme, co máme na srdci? Něco, co by druhému pomohlo. Proč neříct druhému, že jsem s ním šťasten?
Přemýšlím teď, že jsem prožil věc, na kterou jsem se dlouho připravoval. Současně se na ni těšil i také měl veliké obavy. A povedla se! A já jsem cítil, že se mi začíná plnit můj sen. Skoro bych rád rezervovaně napsal "možná začíná". A možná v tom "možná" je skrytý i ten důvod, proč jsme si dříve se ženou neřekli nahlas to, co jsme prožívali. Možná abychom vyslovením toto nezahnali. Abychom si třeba neuvědomili, že zase tak úplně šťastni nejsme. Že třeba ještě něco málo k tomu úplnému štěstí schází.
Já jsem dnes byl schopen říct své ženě, že jsem šťasten. Sám sebe jsem nepoznával. A tím, že jsem to vyslovil, se můj pocit nezmenšil, neralativizoval, ale utvrdil. Ano, cítím to, co jsem řekl. Z toho, co se povedlo i z toho, že jsem si vědom velké podpory od ní. Není to jen moje osobní spokojenost. A to i přes vědomí, že jsem si tuto podporu musel vybojovat. Že nepřišla sama. Možná jsem nepřipustil jinou možnost, nenechal si žádná zadní vrátka. Zkouším realizovat to, co mě naplňuje a dává mi novou dimenzi v mém životě. Možná si žena uvědomila, že se toho "držím jako klíště". Neumím pustit. Podobně jako buldok, který neumí povolit čelist, když se zahryzne.
Uvědomil jsem si, že chci vyslovit svůj pocit. A vyšlo to ze mě úplně přirozeně. Jen jsem se tomu přestal bránit. A žena byla ráda. Možná více za mě samotného, že to baví. A dokázala tak přejít praktické věci, takové ty "přízemní ale nezbytné" - jako že zatím nevidí příliš moc, že by to mělo velký vliv na moje pracovní zařazení, uživení se.
Prý muži jsme jako děti. Když máme nějakou hračku, neumíme ji pustit. Viděl jsem to na dětech - malá sestřička chtěla a po bráškovi hračku a on ji nechtěl pustit. Velký řev a bezradní rodiče. Zajímavá scéna. Takový možná jsem. Dítě, které neumí pustit hračku, se kterou si zrovna hraje.
Vzpomínám na příběh, který mi žena říkala, když jsme spolu začali chodit. Kluk se kterým chodila přede mnou, ji obletoval. A už to trvalo nějakou chvíli a ona cítila, že by měla nějak projevit, že jeho vztah opětuje. A tak se rozhodla mu říct, že ho má ráda. A odhodlala se a řekla mu to. A pesně v té chvíli, kdy mu to říkala, si uvědomila, že ho ráda nemá. Až při vyslovení si uvědomila, co říká a jak to je doopravdy.
A možná právě toto je důvodem proč jsem i já se dříve vyhýbal sdělení toho, co prožívám. Abych nezjistil, že to není pravda. A kvůli takovému nepojmenování jsem se pak neuměl otevřít. Nebyl jsem schopen uchopit sama sebe, to co prožívám.
Dnes je už situace jiná. Řekl jsem, že jsem šťasten. A jsem! Pořád to tak cítím. I když současně cítím, že by spousta věcí mohla být jinak a lépe. Zdraví, práce, vztahy. Určitě nejsem ideální manžel. Děti, byt, auto, dovolená ....na všem by se dalo pracovat... Jéje, to je věcí, které by mohly být podstatně lepší! Ale přes to všechno cítím, že se něco začalo, odstartovalo, co mi dává jakousi jiskru, náboj do života a proto mohu říct "jsem šťasten". A když to vidím napsané, cítím, že to není jen věta.
Možná mi někdo bude závidět. Je možné závidět, že někdo jiný se cítí dobře? Rád bych byl, kdyby se třeba někdo nakazil. Abychom se nebáli si říct, že máme z něčeho radost. Že se nám něco líbí. I když to ještě umíme. Ale silnějších výrazů se bojíme. Obdivuji tě. Jsi pro mě vzorem. Jsi úžasná! Tak jak ty by to nikdo jiný nedokázal! A k sobě umět říct: To se mi to povedlo. Mám z toho radost. Jsem šťastný, že jsem tě poznal.
Chci se to učit. Jedná se vlastně o sdělování vlastních emocí druhým. Chci se o to snažit. Tedy předávání těch kladných pocitů. Vyjadřování kritiky a takových stavů, co ublíží, to se učit nemusím. Ani nevím, kde jsem se naučil. Je to jaksi přirozené, jako plevel na zahrádce.
Budu se snažit na své zahrádce emocí pěstovat květy, které třeba druhé potěší... Možná je štěstí uměním být spokojen s tím, co mám. To by stálo za úvahu někdy příště...
Ludek Bouska
Nakvašená sklenice a dvakrát kynutý chlebík
Peču doma chleba. Manželce trvalo asi rok než se vzdala své Šumavy. Teď ale spoléhá na to, že dvakrát týdně peču chleba a jiný už nechce. To je skvělé, ale současně závazek. Přeci jen to chvíli trvá. Je to můj příspěvek k vaření.
Ludek Bouska
Nakvašená sklenice - jak si vyrobit svůj vlastní kvásek
Už jste viděli nakvašenou sklenici? Myslíte si, že sklenice nemůže kvasit? Ale může! Nakvašená sklenice, to je právě způsob přípravy domácího kvásku. Funguje mi takto už tři roky, mnoha lidem jsme kvásek už dali...
Ludek Bouska
Klacky pod nohama II
Psal jsem o klackách pod nohama - když se člověk o něco snaží, tak najednou mu začnou házet klacky pod nohy. Jak to ale vlastně je? Když se podívám na tu situaci znovu, tak mi připadá, že ty klacky pod nohy si házím já sám sobě...
Ludek Bouska
Začít podnikat v důchodu?
Začínám podnikat! Ale blíží se mi důchodový věk. Nebude to hned, ale důchod už klepe na dveře. Má to smysl? A mohu to já mezi těmi mlaďochy zvládnout? S těmi jejich kontakty po sociálních sítích, které jsou pro mě asociální?
Ludek Bouska
Klacky pod nohama
Zažili jste, když vám někdo "házel klacky pod nohy"? Používá se to obrazně, ale i prakticky je to docela nepříjemné. Asi si to někdy děláme sami, ale teď nevím - čeho je moc, toho je příliš...
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí
Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...
Dvacet let dotací z EU. Přinesly zločiny, ale i vlaky, techniku a splavné řeky
Premium Lázně, které nevznikly a je z nich night club nebo zdvihací most, který se nikdy nezdvihl. Česko...
Rus má imperialistické myšlenky. Ukrajinou nekončí, říká velitel v Donbasu
Premium Doněcká oblast (od zpravodajů iDNES.cz) Vymlácená okna, ale i celé domy srovnané se zemí. Tak vypadá Doněck a celý průmyslový Donbas....
Zelenskyj odvolal šéfa kybernetické špionáže kvůli skandálu s bytem manželky
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj odvolal šéfa kybernetického oddělení tajné služby SBU...
V Břeclavi na chlapce spadla branka, na následky zranění zemřel
V Břeclavi ve středu v podvečer po úrazu na hřišti zemřel dvanáctiletý chlapec. Policie okolnosti...
Prodej domu Lipová- Hrochov
Lipová - Hrochov, okres Prostějov
2 250 000 Kč
- Počet článků 78
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 971x
Pracuji s lidmi na změně. Změnit něco potřebujeme každý. A většině z nás se to nedaří. Změna je život! To víme, ale i změna typu jo-jo efektu patří k životu. Chceme se změnit a zůstáváme stále stejní... Pojďte si hrát!
Mám stránky 333coaching.cz.
Nechci psát rady pro druhé, ale to, co vychází z mé osobní zkušenosti. Co jsem prožil a zakusil na sobě. Jen to má sílu, to funguje. Pokud to nepomůže mě samotnému, nemám právo to nabízet druhým.
Přečetl jsem spoustu dobře míněných příruček. Málokdy za nimi ale byl osobní prožitek autora. Pisatelé píší proto, aby psali ne aby sdělovali, co prožili.
Psaní je pro mně nacházením sama sebe. Ta slova jsou moje myšlenky a tím kousek mě samotného. Možná by šlo podobně jako při detekci krve podle slov určit DNA autora. To, co píšu je moje DNA. Asi tam bude i spousta chyb. Nejsem dokonalý. Některé věty bych možná znovu nenapsal. Měním se. Snažím se o osobní růst, i když je to někdy těžké. Možná bych taky za všechny svoje názory nedal ruku do ohně. Nejsem neomylný.
Stává se mi, že mě reakce čtenářů dovedou k jinému uvažování. Třeba to zabolí, ale pomáhá mi to. Moc mi ta zpětná vazba pomáhá. Díky za ní.