Kamarád včera sehnal lístky na semifinále s Finskem. Na poslední chvíli, za sedmičku. Já jsem se dostal domů stejně až po deváté, ve chvíli, kdy to bylo 3:3. Zapneme televizi? Žena nechtěla ..
Televizi jsme zapnuli, mám výbornou ženu. A posledních deset minut jsme sledovali spolu a fandili. Žena teda od kuchyňské linky, já přímo. Jarda nás svojí kličkou okolo brány nadchnul. Takový nečekaný obrat, že obránce a ani údajně nejlepší brankář světa neměli šanci. Už tam visel a my pět minut před koncem vedeme 4:3. Pak úžasný gól hned od vhazování na naší půlce a vítězný konec. Super, zafandil jsem si a oddechnul. A vypnul televizi.
„Co to děláš? Zapni to!“ Co? vždyť zápas už skončil, vyhráli jsme, teď mohu zase dělat něco jiného! „Teď je to nejlepší, teď se bude slavit!“ Překvapilo mě to a snažím se zapnout televizi. Jak je nová moderní, tak mrch zrovna zapnout nejde. Když se vypne, tak jde zapnout asi až za minutu… „To je lepší než celý hokej!“ dodává ještě žena a já žasnu. Oslavy jsou lepší než celý hokej? „To je třeba si to užít, prožít to s nimi. To je to pravé!“
Každý jsme jiný, fandíme jinak. Pro mě byl nejdůležitější samotný hokej, pro ženu to, co následuje po hokeji. Možná je v tom i kus mužského a ženského přístupu. Napadá mě i podobnost se sexem…
Deset minut vydržela žena se mnou fandit hokeji a já jsem pak vydržel s ní deset minut se dívat, jak se slaví, komentuje i rozebírá vítězství. Není to nakonec skvělá týmová spolupráce? Každý bychom se dívali jen na těch svých deset minut, takto jsme společně prožili dvacet nezapomenutelných minut společně s hokejem.
