Desatero spokojeného důchodce - 3. přikázání: Projevit uznání

Jak se máme chovat k mladším, aby jim v naší přítomnosti bylo dobře? Kdo se má přizpůsobit, ustoupit? Jsou to mladí kvůli naší autoritě, našim zkušenostem, proto, že mladí mají dávat přednost starším? Naše zkušenost by nás mohl vést tak, že budeme nejen vděčnost a uznání vyžadovat, ale také projevovat. Tím, co projevíme, tím, jak se chováme, můžeme druhé naučit víc než slovy. Jsme národem kritiků. Asi to není úplně špatně, ale je to zvláštní fenomén. Všechno víme, všechno známe, jenom zrovna my jsme nebyli vybrání, abychom ty věci mohli ovlivnit. Třeba jsme jen nebyli ve správné době na správném místě. Úžasnými diskutujícími kluby jsou naše hospody a hospůdky. Asi je třeba, abychom si tříbili vlastní názory s jinými lidmi. Jak slýchávám různé dialogy, často bývají destruktivní. Pod tím chápu takový rozhovor, kdy se obě strany ještě více na něco naštvaly a nenašly na věci nic kladného.  

Jak bychom mohli přispět ti starší a i mladší k tomu, abychom si rozuměli? Desatero spokojeného důchodce nastavuje trochu nepřejemné zrcadlo nám starším. Rádi bychom, aby mladí byli vděční a projevovali uznání k nám starším. Jak je to můžeme naučit? Asi jedině vlastním příkladem…

3. Stáří umí projevit vděčnost a uznání za všechno, co mladí udělali. Pokud mladí něco neudělali, nebo neudělali podle představ starších, určitě k tomu měli důvod, který staří nechápou. Pokud starší nejsou schopni vděčnosti, nemohou ani děti projevit vděčnost.To, co nám nejvíce schází, to chceme po druhých

Málokdo naše děti ocení. Starší mladé spíše kritizují než ocení. Slyšíme o mladých, že jsou to ti, co "neuznávají staré dobré", "pořád někde trajdají místo aby pracovali", "neváží si ničeho", "nemají čas se stavit", "když už se staví, jsou jednou nohou pryč"... My starší bychom si měli uvědomit, že často jediným, kdo našim mladým projeví uznání, můžeme být my. A člověk roste uznáním. Roste podle toho, jak se na něj druzí dívají. Potenciál, který můžeme vidět v našich dětech má šanci růst, když jej budeme podporovat.

Můžeme projevit uznání nejen za to, co už je vidět. To ocení kdokoli jiný. Ale ocenit to, co ně+kdo chce a zatím se mu nedaří, to umí jen málokdo. Snažme se nevidět to, co nezvládli jako jejich selhání, ale jako možnost pro příště. Neúsůěch je snadné si uvědomit a nechat se jím zdeptat. Ale proměnit jej ve stimul, který odstraní překážku, která se vyskytla, to umí jen člověk se zkušenostmi. A my ty zkušenosti  máme. Toto je možná jedniná možnost, jak dávat rady mladým. Být jim oporou, když to potřebují.

Moc bych rád, kdybych se sám a i ti, na které mám vliv naučili méně používat destruktivní kritiku. Pod ní rozumím takové hodnocení, poznámky, které mají za účel jen druhého zdeptat. Nejedná se o pomoc, ale o obhájení a prosazení našeho vlastního názoru. Někdo něco nedělá tak, jak si představujeme a proto ho „zničíme kritikou“. Zvlášť těžké psychické úrazy mohou vzniknout u našich dětí. Ty se moc ranám od nás nebrání přímo. Jsme těmi, které (více méně) uznávají jako autoritu, a proto by víc potřebovali povzbuzení.

Za největší projev uznání považují úsměv. Je jednoduchý, nic nestojí. Tím, že se usměji, dávám najevo přijímání druhého. Děti mají rády lidi, kteří se usmívají. Nemají rády škarohlídy. My dospělí jsme se naučili si vnější vizáže  tolik nevšímat. A sami se moc neprojevovat. Možná je to škoda. Byl u nás kamarád s malou dcerou. Tři roky. Taková hodná, nesmělá holčička. To, co jí odzbrojilo byl úsměv. Na konec návštěvy ke mně přiběhla a chytla mě za nohu. Měla jistotu přijetí, nemusela se bát odmítnutí.

Když se směji, tak se nemračím. Úsměv je geniální prostředek, který neznamená žádnou energii navíc. Ale přesto je to tak obtížný! A tolik může druhému pomoct!

Prý úsměv přidává pět minut života, vyzkoumali nějací vědci. To je skoro úsměvné tvrzení. To bychom se pořád měli smát na plné kolo. A ti největší smíšci by nikdy nezemřeli. Úsměv ale jistě pomáhá druhému ale i nám samotným. Nemusíme se určitě smát pořád a na každého. Ale někdo má s úsměvem možná problém jako já. Když pracuji, tak mi říkají, že se mračím. Ale já přitom jenom přemýšlím. Můj úsměv musí být vědomý, automaticky to ještě neumím. Mám se pořád co učit J.

Děti milují úsměv. Malý Tomášek, pořád se skoro pořád směje. Jeho táta je hodně optimistický člověk, ale snaží se působit spíše vážně. Tomášek je externalizací (hrozné slovo - jde o vnější projev) svého otce. V Tomáškovi vidím jeho otce, jako by nebyl dospělý. Stárnutí nám možná bere úsměv. Mnohé problémy se nevyřešily, mnohé další přibyly aniž bychom se o ně nějak zasloužili. Zkusme se přesto usmát a dát najevo, že přijímáme druhé. Pak možná budeme otevřenější i k uznání a vděčnosti

Stačí málo a z úsměvu se stane výsměch. Z uznání výsměch. Z vděčnosti nevděk. Ten prý světem vládne. Zkusme vládnout ve svém malém světě, kde to jde, trochu jinak. Zkusme třeba vnitřní úsměv :).