Desatero spokojeného důchodce - 2. přikázání: Neradit

Rádi radíte? Pokud ano, patříte k normálním 90 procentům lidí, kteří rady předávají rádi. Radíme druhým i věci, které bychom sami nedělali. Nebo v lepším případě radíme to, co by měli udělat, ale sami to tak neděláme. Velmi neradi ale rady posloucháme. Neřídíme se jimi. Vyslechneme je, ale stejně se zařídíme podle svého. Ten nepoměr je zarážející. Proč radíme, když si můžeme lehce spočítat, že naše rady budou v lepším případě pouze vyslechnuty?

Vývoj člověka se podle rad dá rozdělit takto:

1. Rady přijímá a řídí se jimi.

2. Rady přijímá, ale neřídí se jimi

3. Rady nepřijímá a ani se jimi neřídí.

4. Není možné radu vůbec dát.

5. Rozhoduje se sám, čím se bude řídit.

Takto to vypadalo u našich dětí. Nějak se to zastavilo u 4. bodu. Doufáme, že se někdy – snad – stav překulí do bodu pátého. Období puberty klade zvlášť velké nároky na dospělé. Mladí postupují od druhého ke čtvrtému bodu a tam se komunikace zasekne. Pak není možné ani radu položit. Je to považováno za nemístné, za nepatřičný a útočný zásah do soukromí.

Kamarádi s menšími dětmi si stěžovali: „Nechtějí vůbec poslouchat naše rady.“ Sdělili jsme jim, že to je ještě krásné stádium, kdy rady mohou dávat… Toto je asi stav, o kterém se zmiňuji v Desateru spokojeného důchodce…

Pokud mladší potřebují radu, musí o to požádat. Vše ostatní jsou nevyžádané, nepatřičné a útočné komentáře. To, co můžeme předat mladším nejsou slova, ale osobní poznání, které změnilo nás samotné. Pokud jsme zůstali stejní po vyslechnutí jakékoli pravdy, nemá smysl ji předávat dál.

Komu není rady, tomu není pomoci. To je staré pravdivé přísloví. Co když je ale vzájemná komunikace ve stádiu, kdy není možné radu dát? Člověk musí být tvůrčí. Jednou fungovala možnost přes bratra. Od bratra si nechal poradit. Jindy mi pomohla jiná nezávislá autorita. Náhodou jsem něco četl v nějaké příručce o podobném tématu. „Co si o tom myslíš, co tady píšou?“ pak jsem použil postup, který mi nabídnul stejně postižený kamarád. Použít dotaz se svolením. „Možná bych věděl, jak na to. Mohu ti to říct?“ Hádejte, co odpověděl… Jednou se mi také podařilo dát radu způsobem, kdy jsem uvedl, jak to děalá někdo jiný. „Servisák ty brzdy na kole nastavuje tak, že brzdí celou plochou“. Bylo to konstatování, ve kterém mu nic nevadilo je přijmout.

Stalo se i to, že syn dospěl sám k názoru, který jsem mu chtěl poradit.to je řidší stav, ale překvapilo mě to. Zase jeden důkaz pro to, že bylo lepší neradit.

Také ale musím přiznat, že někdy jsem rád, když mladí naše rady neposlechnou a zachovají se podle sebe. Ne vždy se dokážeme strefit do toho, co skutečně potřebují, nejsme dostatečně vnímaví k tomu, čeho jsou schopni.

Říká se, že „myšlenky jsou jako děti, nejraději máme ty vlastní“. Když na něco nepřijdeme sami, tak druhého i chytré rady neslyšíme. Nevnímáme, ignorujeme je. Jako když někdo „hází hrách na stěnu“. Házet hrách na stěnu jsem ještě nezkoušel, ale asi je to stejně zbytečné jako dávat rady těm, kteří nechtějí poslouchat a prostě neslyší.

Možná psaní rad může být přijatelnější než dávat rady přímo. Ve skrytu duše doufám, že něco z toho, co napíšu si přečtou i naši mladí. Vlastně se dostávám do bludného kruhu sám. Radím čtenářům, že je lepší neradit. Sám si ale jasněji uvědomuji, že musím více zvažovat okolnosti radění. Kdy radu dát, kdy nedat. Jaká rada má smysl, aby byla dána. Je druhý schopen totéž, co mu radím vymyslet sám? Když mu dám radu, neberu mu tím možnost svobodné volby?

Určitě je rozdíl mezi radou dávanou a radou nabízenou. Mohu něco nabídnout, na druhé straně pak záleží, jestli ji využije. Zda ji jen tak přejde, posoudí jako nepatřičnou.  Když druhý cítí, že může moji radu odmítnout, nestavím před něj zeď, kterou nemůže překonat. Berte prosím tedy i mé rady jak neradit jen jako nabízené rady. Můžete je jen tak přečist, posoudit a zachovat se třeba úplně jinak. Vlastně i k přečtení článku jste se museli sami rozhodnout :).