Mám zlomené žebro. Srazil mě šílený cyklista na kole. Se zlomeným žebrem najednou nejsem sám sebou. Nemám jich snad ještě 23, která jsou v pořádku? O některé "pozornosti" musím "žebrat", sám je prostě nezvládnu...
Jeli jsme s kamarády krásnou trasu na kole. Vlakem, pak přes Brdy a do Prahy zpět. Krásná trasa. Podzimní paleta listí na stromech, svěží vzduch, daleké výhledy. A i trochu nesmělého slunce. Paráda. Zpátky jsme se pak napojili se na povltavskou cyklostezku. Lidí přibylo. Někdo jezdí rychleji, jiný si to užívá. A najednou padám na kamaráda, on to ještě ustojí, ale já ne. Nohy vylétly samy z espédéček a jak široký, tak dlouhý se válím na zemi. Před námi se zastavili dva supercyklisti, jak prý to jezdíme!? Super vybarvení fešáci na super kolech. Vynadali nám a superrycholostí zase zmizeli. Kamarád, co jel za mnou mi pak řekl, co se stalo. Jeli tak rychle, že mě "slimáka" jeden z nich smetl. A ještě mi vynadal. Byl jsem asi v nesprávný čas na nesprávném místě.
Teď jsem už několik dní po pádu a zlomené žebro se pořád ozývá. Překvapuje mě, do kolika mých činností mi mluví. Dosud jsem o něm vlastně nevěděl a ono si žádá moji pozornost ve zvýšené míře. A tak trochu diktátorskou rétorikou.
Doktorka mi nařídila klidový režim. Žebro se nesmí hýbat, aby mohlo srůst. Tak už žádné kolo na několik týdnů. Nemohu ani běhat, lézt po skalách, chodit na túry, na hory. Teď se hraje přestávka. Pohyb a sport je pro mě relaxací, uvolněním. Když jsem nespokojený nebo naštvaný, tak si pohybem vybiju energii a jsem zase normální. Snad to moje milá a moji blízcí se mnou teď vydrží.
Představoval jsem si klidový režim jako válení se a spánek. Ale nemohu se převalit z boku na bok. Mohu ležet jen na zádech. Po dvou hodinách se budím bolestí. Musím změnit polohu. Druhá přijatelná poloha spočívá v jakémsi polosedu v křesle. Překvapuje mě, že i v tom se dá spát. Chvilku v posteli, chvilku v křesle. Ale i vstát z postele nebo z křesla je problém. V křesle se musím zvednout přes jednu rukou. Naštěstí mám houpací křeslo. To mírně rozhoupu a pak z něho v příslušný čas vyhupnu.
Nezvládám moc vstávání z postele. Probudil jsem se s přeleženými zády a současně plným močákem. Zkusil jsem to a projela mnou ostrá bolest. Aha, žebro je tady. Čauky, ani jsem tě nečekal. A tak jsem tam ležel a nemohl se zvednout. Představil jsem si, že nevydržím tlak močáku. Hrůza. Rychle ještě jednou a povedlo se. Začínám chápat, k čemu jsou ty elektrické postele, které člověka zvednou a napolohují.
Jízda autem. Manželka nerada řídí, tak jsem se hrdinně vsoukal za volant a chtěl se rozjet. A ouha! Naprosto nemohu odemknout zámek řadící páky. Pravé ruce ten pohyb není dopřán. Pak zpátečka. To se také Panu Žebru nelíbí. Takže po několikeré asistenci manželky se nakonec rozjíždím.
Spousta dalších maličkostí pro mě teď znamená problém. Myš na pravou ruku. Doběhnutí tramvaje. Stisk tlačítka ve výtahu do pátého patra. Obouvání bot. Odemknutí zámku. Obejmutí manželky. Zvednutí toho, co mi spadlo na zem. Musím dělat spoustu věcí "jen jednou rukou". Může to být skoro zábava, ale cítím to jako bezmoc. Jako žebrák. To spojení žebrání se zlomeným žebrem je na místě. Všechno, všechno je jiné...
Největší problém ale způsobují tlaky na hrudník. Nebo tedy z hrudníku ven. Kašel. Nemůžu si odkašlat. Jako by mě někdo píchnul jehlou. Hrůza. Vysmrkat se, ani náhodou. Kolega povídal vtip. Zasmát se teď není mojí prioritou. Chcete se smát a víte, že nesmíte. Už to začíná "se smát" ve mně a já z toho mám hrůzu.
Třešničkou na dortu je pobyt v královské trůnní místnosti. Zajímavé čekání. Aź to přijde a odejde. Nic neurychlím. Nátlak není přijatelný, počkejte si prosím. Třeba se tím něco učím. Čekání? Trpělivosti? V každém případě se těším, až se na tuto zkušenost budu dívat do minulého času. Třeba se tomu i zasměju...
