Chobotničky v hlavě

Mám v hlavě spoustu chobotniček. Mají chapadélka a pořád se snaží se spojovat dohromady. Když se jich spojí hodně najednou, tak vznikne chobotnice a tu dostat z hlavy ven je téměř nemožné...

Představuji si informace v mozku jako malé chobotničky. Ono se jim říká mozkové mapy, ale to není výstižné, jak fungují. Chobotničky jsou aktivní. Když je informací příliš mnoho, tak chobotničky nemají čas se projevit. Jsou tam chuděrky namačkané a tísní se jako sledi v plechovce. Když pak konečně přestaneme do hlavy pořád něco cpát, chobotničky se probudí. To je ve spánku, nebo když mimořádně děláme něco, kdy se může hlava uvolnit. U mě k tomu třeba slouží běh. Běžím si a hlava se vyprazdňuje. A najednou pak cítím, jak chobotničky ožívají. Tu jedna, pak další. Něco, co jsem potlačil, ale co má potenciál energie najednou vyplave na povrch. Chtěl bych mít po ruce diář nebo počítač, abych to hned zapsal.

Nové nápady přicházejí právě z toho spojení chobotniček chapadly. Ony pořád někde se snaží uchopit jinou chobotničku a když se jim to podaří více chapadélky, informace se propojí. A v té situaci si právě představuji, že vzniká nápad. To, co v hlavě bylo se vícekrát propojí a chobotničky svými propojeními vytvoří velkou chobotnici v hlavě. To je ten AHA moment, kdy se nám rozsvítí. Je nám to najednou všechno úplně jasné.

Ten AHA moment, tedy vytvoření shluku chobotniček trvá ale hrozně krátkou dobu. Když běžím a mám nápad, tak stejně většinu jich zpátky domů nedonesu. Buď je úplně normálně zapomenu (tak jako ty sny, které ráno jen vím, že byly), nebo nějak vyčpí. Po chvíli najednou už nejsou tak zářivé, jak byly před chvilkou.

Jak si spojené chobotničky udržet v hlavě delší dobu? Tak, abych nápad využil a nezmizel mi? Přijde mi, že to je hrozně krátká doba, kdy se dá nápad využit. Musím využít chviličky, kdy se všechny chobotničky drží pohromadě. Ono to trvá strašně malinkou chviličku. Někdy jsou to jen vteřiny. Dostal jsem super nápad, něco, na co jsem dlouho čekal. Na kole. A jak jedu, před semafory do práce, tak pak sesedám z kola a v hlavě prázdno. Jen tam zůstala jakási díra, vytlačená chobotničkama. Vím, že nápad byl veliký, ale jinak pusto a prázdno. Jak se dostat k tomu, co mi z hlavy vymizelo?

Jak si vzpomenout na nápad, který zmizel z hlavy pryč? Je to piplačka. Někdy pomůže chvilku počkat, ale už rychle s tužkou v ruce, nebo prsty na klávesnici. Když ale ani čekání nepomáhá, začnu hledat první malinkou chobotničku. Která nějak pasuje do toho volného prostoru v hlavě. Jakmile objevím první, můžu mít skoro vyhráno. Ona se sama pokusí najít další, se kterými se spojí. A když se podaří první spoj, najendnou všechno může vyskočit stejně, jak to bylo předtím. Sláva! nápad je na světě. TE´d je třeba co nejrychleji zapsat. Taky mi pomáhá se utvreit, která chobotnička mě znovu přivedla k tomu nápadu. Když už se podařilo totéž zobrazit dvakrát, mám velkou šanci, že se to podaří i potřetí.

Chobotnice v hlavě? To je něco, co tam vzniklo po dlouhé době. Jak to dostat ven? Něco, co jsem dlouho používal, dělal, chobotničky se propojily a teď tvoří velkou chobotnici. Mají chapadla a nastartují se samy. Stačí se (v mém případě) projít okolo něčeho, co jsem měl hodně rád a nikdy jsem neodolal si vzít. Jen tak mlsnout... Znáte to. Stačí pohled a chobotnice ožívá. Stačí závan vůně. Nebo shoda i nějakých podprahových signálů, které si jinak neuvědomuji. 

Kam s ní? Nechci, aby mě pořád ovládala, mrcha jedna chobotnická! Smutná zpráva - zlavy jí nedostanu. Proto jsou všichni vyléčení závisláci tolik náchylní k tomu do toho spadnout znovu. Chobotnice ožije strašně rychle. Taky se tomu říká, že když chodím dlouho nějkaou cestou, tak zůstane vyšlapaná pěšinka. Někdo má k nějakému návyku i slušnou dálnici... Co s tím?

Tři kroky potřebuji:

1. Velmi pečlivě se chobotnici a jejím chapadlům vyhýbat. Je nastražená a vždy ochotná se znovu zapojit do práce. Naskočí to všechno znova samo a člověk to pak nemůže ovládnout. marné je namlouvání si, že to mám pod kontrolou. Zvyk je silnější než vůle. Vůlí vydržím chvilku, ale pak se vlády znovu chopí chobotnice.

Proto se vyléčení alkoholici nesím ani dotknout alkoholu. Vše by nastartovalo znovu. Kdo byl závislý na čokoládě, tak potom nemůže ani jen kostičku. Já byl na jablka. To je zdravé. Ale sníst denně dvacet jablek? Kdykoli. Ráno, přes den, večer. Vzbudil jsem se a šup ho tam. Jablka jím, ale jen ve vyhrazený čas. Vím, že kdybych si ho vzal jindy, znovu se to nastartuje, znovu budu muset celý boj vybojovat.

2. Vybrat si nové spojení chobotniček a vědomě je propojovat. Tak často, aby se mohla vytvořit chobotnice nová. Nová a dobrá, takovou, kterou chceme v hlavě mít. Musím to vyzkoušet. Když to nezkusím, nemohu nic budovt. Zkouška znamená, zkusit napasovat novou chobotnici do své hlavy. Taky musím přemýšlet o tom, jaká má chapadla. To jsou čidla, která reagují na různé podněty. Musím nastavit, jak se aktivují, tak aby čekala na signál.  

Musím zkoušet. Málokdy bude s jistotou u mě fungovat to, co u druhého. Každý jsme originál. Bohudík i bohužel. Moje žena byla přesvědčena, že musí jíst mnohokrát za den. Tak to vícero diet doporučuje. Musí to i cukrovkáři. A najednou jsme se dostali do sanatoria, kde se jedlo jen třikrát za den. A okolo nikde žádná prodejna, nic, co by se dalo koupit. Zkusila a zjistila, že to je dobré. Nejen, že to jde vydžet, ale cítí se lépe.

3. Připravit chobotnici to, co má ráda. Když už mám chobotnici připravenou, musím najít, co má ráda. Nemohu se pořád nutit do něčeho, co vlastně nechci. To stejně pak někdy odpadnu. Co je to za život, když se budu muset pořád jen ovládat? Nedopřát si něco, co chci, po čem toužím? A v tom je to důležité - musím najít to, co mé nové chobotnici chutná. Vůlí toho moc dlouhodobě nezvládnu, ale posluží k propojování chobotniček, k budování aktivní chobotnice. Vůlí se mohu naučit, aby chobotnice začla fungovat. Když ji nepřesvědčím, aby fungovala bez vůle, tak skončím.

Kamarád hodně pracoval. Den, noc, vše jedno. Neměl čas na sport, na nic. Na chalupu do hor jezdil proto, aby tam odpočíval a nabíral nové síly. Anebo dopracovat, co v týdnu nestihl. Přibral, dech ubyl, cholesterol přibyl. Až varování doktorky zabralo. Takto vážený pane to s vámi už dlouho nepůjde. Buď se sebou něco uděláte, nebo přijdou vážné komplikace. No a kamarád teď začal jezdit na kole. Strašně se mu to líbí. Jel singltrek v JIzerkách a vymlátil se na kole. Nadšený z toho. Adrenalin! Vždyť já jsem ty Jizerky vůbec neznal! Jezdím sem už tolik let! 

Vytvořil si novou chobotnici. Ta stará - práce - odpočívá v pokoji. Tedy pracuje, ale má přesně vymezené místo. Tedy čas. Pak do dalšího času už zasahuje chobotnice nová, která si žádá trochu adrenalinu, hodně volnosti, prázdnou hlavu od práce, plno zážitků, rychlost a přírodu. Nová chobotnice má svá chapadla v čase. Chutná jí také jízda na kole. Začne se ozývat, když už nedostala dlouho svoji potravu...

No a pár otázek na závěr. Kdo nechcete, nečtěte. Je to moc dotěrné...

Co mám v hlavě já? Chobotničky? Velké chobotnice? A jsou ty chobotnice moje, nebo mi je někdo do hlavy nandal? A co žerou? Krmím je dostatečně? Ty špatné nebo ty dobré?