Bůh pláče

Může plakat všemocný a vševědoucí Bůh? Když si představím, že všechno mohu, proč bych plakal? K čemu slzy, když všechno vím? Pláč je přeci projevem slabosti. nebo toho, že jsme nezvládli situaci. Že nás něco dostalo tam, kde jsme nikdy nechtěli být. Že jsme ztratili to, bez čeho si neumíme představit další cestu. Někdy je pláč také projevem radosti, jindy jsou pocity smíšené. Ale znovu: kdybychom všechno věděli, včetně budoucnosti, může nás něco překvapit až k pláči? Kdybychom mohli všechno ovlivnit tak, aby to dopadlo podle našich představ, k čemu jsou tak silné emoce jako pláč? To bychom se přeci radovali!  

Ženy mohou plakat, muži by plakat neměli. Jako muži máme být dost silní na to, abychom pláč ovládli. Asi proto, abychom nedali najevo svou slabost. Máme být přeci oporou pro ženy. Ty jsou "slabší pohlaví" a tak se musí mít o co opřít. A tak muži nepláčou. Asi je to škoda, že muži nemůžeme naplno projevit emoce. Zůstanou pak v nás a projeví se někdy jindy. Zajímavé je, že v bibli pláčou stejně ženy, tak i muži. Když zemřel Lazar, plakala Marie a židé, kteří byli s ní. A dokonce i Ježíš, když tam přišel, vstoupily mu slzy do očí. My bychom se v té plačící společnosti asi necítili dobře.

Jako dítě jsme zažili tragédii. Zemřel nám táta. Když jsem byl v páté třídě. Byl to pro všechny šok. Pro mě to bylo v době mého vzdoru proti otci. Psychologové teď říkají, že to je normální - nějakou dobu jsme naklonění jednomu rodiči a za pár měsíců nebo let se to vymění. Já zrovna velmi silně cítil, že táta protěžuje moji starší sestru. Pořád nám ji dával za příklad, ona byla vždy ta nejlepší a my jí nesahali ani po kotníky. Štvalo mě to. A přesně v tu chvíli se to stalo. Vzpomínám si, že jsem neplakal. Vůbec. Měl jsem tátu rád a on mě určitě taky. Ale vůbec jsem neplakal. Dokonce mi to přišlo blbé, že bych asi měl. Po mnoha letech pak zemřela matka. A já vždy když vidím paní s mlhou na hlavě a hůlkami, se neubráním pohnutí. Slzy mi vstoupí do očí. I teď, když to píšu. V příběhu o Lazarovi když židé viděli slzy v Ježíšovo očích, řekli: hle, jak jej miloval. Vím, jak silná je to emoce. Nejde zastavit.

Ježíš řekl: Kdo vidí mne, vidí Otce. Platí to i o místech, kdy Ježíš plakal? Dá se z toho vyvodit, že Bůh pláče? Jak je pak možné považovat Boha za všemocného, vševědoucího, všudypřítomného, když podléhá takovým emocím jako je pláč?

Jinde je napsáno: radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Krásná biblická rada. Dá se říct, že Ježíš před tím, než vzkřísil Lazara plakal s plačícími? Že plakal spolu s ostatními? Tak moc cítil jejich i svůj smutek, že podlehl pláči? Ježíš s emocím vůbec nevyhýbá. Prožívá je naplno. Když se naštve, vyžene bičem prodavače z chrámu. Když vidí faleš, nemá problém oslovit farizeje slovy: "Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví." A když má smutek tak pláče. 

Přijde mi, že Ježíš se projevuje naprosto svobodně. Ne tak jako my. My víme, co bychom měli, co bychom neměli, co by bylo dobré, co zase ne. A tak jsou naše přirozené reakce vždy upraveny a neumíme se zachovat tak, jak je jedině správné. Nejsme svobodní, přirození. Asi je to škoda.

Pláč je projevem svobody. Nesvobodný člověk nemá na to, aby prožil tak silné emoce, jako je pláč. Je spoután svými zažitými způsoby chování. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Když se lidé radují, můžeme se poddat radosti a radovat se s nimi. Nejen přitakat slovy, ale prožit s nimi radost. Emoce pomáhá dostávat z nás něco, co tam bývá skryto a co potřebuje ven. Emoce je takový výtah, který vyveze dlouho skryté zboží na "boží světlo".

"Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé." To platí. A možná proto se nechceme nechat ovládat emocemi. Co kdyby vynesly na světlo něco, co nechceme, aby druzí viděli. Něco, s čím se nechceme chlubit. Takoví nechceme být. Potřebujeme být lepší před druhými i před sebou.

A možná tímto se právě bráníme tomu být sami sebou. A dostáváme se do toho vězení, ze kterého není úniku. Přestáváme být svobodní, sami si řekneme, že své já zavřeme do šatlavy, aby ho raději druzí neviděli.

Jak z takového vězení ven? Asi tak jak to dělal Ježíš: být přesně takový, jako to cítím, že jsem. Když mám smutek, tak se neubráním slzám. Když mám radost, tak budu s druhými slavit svatbu. Říká se "všeho s mírou". O hodně věcech to platí. Ale emoce sám cítím, že potřebuji se naučit nepotlačovat. Nechat je, ať se projeví. Když je uzavřu, budu jako papiňák, který vybuchne v nejméně příznivou dobu...