Faraon vyčítá Abrahamovi, že jej podvedl. Lhal mu ohledně Sáry, tvrdil že Sára je jeho sestra. Zklamanal faraonovu důvěru. Podvedl jej, když to vůbec nečekal. Spolehnul se na Abrahama, věřil jeho slovu. Lidově řečeno to byla podpásovka. Nemorální, nečestné chování. Abraham, muž víry, hrdina, který je vzorem velikého počtu věřících. V mnoha různých společenstvích. A tento hrdina je načapán při lži. Lže sám a ještě k tomu navádí druhé. Jak to ohodnotíme? Může takový člověk být pro nás vzorem? Jsme schopni Abrahama pochopit? Proč to udělal? A proč to někdo zaznamenal do bible? Přece o hrdninech by se nemělo mluvit špatně... (1.Mojžíšova 12,18)
Co faraon? Byl on tím hlavním, kdo byl podveden? Považoval Abrahama za spolehlivého člověka? Spolehnul se na jeho morální kredit, protože Abraham byl věřící? Můžeme důvěřovat druhým na základě toho, že jsou věřící? Proto, že chodí do nějaké církve? Znamená zbožnost vyšší morální kredit těch, co věří? Přenesli byste zlobu za to, že vás jeden věřící zklamal i na ostatní věřící? Když se nedá důvěřovat jednomu, pak ani dalšímu? Máme jako věřící odpovědnost za to být důvěryhodní i za druhé věřící? Abychom svým negativním příkladem nevrhli špatné světlo i na někoho druhého? A co kdyby to bylo obráceně: Budeme důvěryhodní a spolehliví a kvůli nám se někdo spolehne na našeho spoluvěřícího, který ale takový není? Nepoškodíme vlastně toho, kdo mu důvěřoval? Jak je možné, že věřící jsou někdy napomínání nevěřícími? Že úroveň morálky lidí žijících bez Boha je vyší než věřících?
Co Sára? Jak se cítila, když se kvůli Abramově lži dostala do faraonovo harému? Poslechnula by svého muže příště také? Protože ho tak milovala? Co si o něm myslela, když se bál o svůj života a jí vystavil takovému nebezpečí? Věřila, že ji Abraham nějak z harému pomůže? Že ji zachrání? Nebo byla v šoku a nebyla schopna nijaké reakce? Nebyla na Abrahama naštvaná, že to všechno takto zpackal? Tak moc to všechno chtěl zorganizovat, až do dopadlo jinak a nedobře? Co naše partneři, když se nám něco nepovede, jak to "ohodnotí"? Okomentují před druhými? Nebo pořád nám důvěřují a věří, že to bylo jen nedopatření? Jak je možné, že Abrahama jeho žena tak na slovo poslechla? Ani trochu se neozvala? Může být pro nás v tomto ohledu Sára pozitivnější vzor než Abraham? Svojí oddaností svému muži? K muži, který není ideální, který lže a podvádí?
Co Abraham? Jak se cítil v této situaci? Lhaql proto, že se bál se o svůj život? A když svojí lží ohrozil i svoji manželku, bál se také o ni? Došlo mu, že lež má krátké nohy a že je lepší říkat pravdu? LItoval své lži, která uvrhla Sáru do nezáviděníhodné situace? Plánoval tu situaci nějak vyřešit? Proč po nějaké době nešel za faraónem sám s omluvou? Aby nějak také pomohl Sáře a dostal ji domů? Jak dlouho si myslel, že to nevyjde najevo? Jak dlouho by to šlo ututlat? Co by se stalo, kdyby Bůh nezasáhl a dal faraonovi poznat, že je se Sárou něco v nepořádku? To by ji tam Abraham doopravdy nechal ve faraónově harému?
Co je to důvěra a jak se rodí? Jak dlouho to trvá, než se vytvoří důvěra? Jsou někteří lidé důvěryhodní "od pohledu"? Aniž je známe, důvěřujeme jim? A jiní od pohledu nedůvěryhodní - a ať udělají cokoli, důvěřovat jim nebudeme? Existují nějaké kroky pro vybudování důvěry? Co se myslí výrazem "ovzduší důvěry"? Existuje v nějakém společenství, které znáte, "ovzduší důvěry"? Působí to tak, že tam každému všechno uvěříte? Nebo skoro každému skoro všechno? Stává se, že v určitém společenství nemohou být nedůvěryhodní lidé? Že by se tam prostě necítili dobře a tak tam nejsou? Co Jidáš mezi apoštoly - byl důvěryhodný nebo ne? Co nestálý Petr - působil důvěryhodně? Jestli ano, jaktože on tolikrát dělal věci, za které by se mohl stydět?
Jak dlouho to trvá než vznikne mezi lidmi důvěra? Trvá to týdny, měsíce nebo léta? A čím déle, tím je důvěra silnější? Čím déle, tím méně je možné ji ohrozit? Stačí někomu, že mu o sobě něco řekneme a staneme se důvěrohodnými lidmi? Třeba to, že nás někdo doporučí jako spolehlivého člověka? Nebo to, že patříme do nějaké skupiny? Nebo že jsme členy církve? Existuje taková důvěra, kdy budeme někomu důvěřovat "ať udělá cokoli"? Není důvěra slepá? Oslepuje nás v tom, abychom si věci ověřovali? Místo ověření jen tak slepě důvěřujeme? Máme druhým důvěřovat, nebo si to raději ověřovat sami? Co všechno si můžeme ověřit a kde už musíme důvěřovat? Musíme důvěřovat i v tom, co všichni přijímají jako jasné?
Jak je možné důvěru ztratit? Jak dlouho to trvá v poměru k tomu, jak vzniká? Jaký je poměr času budování důvěry oproti její ztrátě? Třeba deset ku jedné? Desetkrát déle trvá vybudovat důvěru než je možné ji ztratit? Nebo je ztráta důvěry jednorázová? Když někdo udělá něco špatného, okamžitě ztrácí naši důvěru? Nebo máme nastaveno "třikrát a dost"? Lze znovu nabýt důvěru k někomu, ke komu jsme ji ztratili? Jestli ano, trvá znovunabytí důvěry déle? A bude to úplná, bezpodmínečná důvěra, tak jako na začátku? Nebo trochu omezená jistou zkušeností, která vedla ke ztrátě důvěry?
Stalo se někdy, že jste druhého obelhali? Nebo neřekli plnou pravdu? Co jste si mysleli celou tu dobu, co jste věděli, že se druhý na vás spoléhá a vy jej mystifikujete? Stalo se vám také někdy, že jste vůči někomu byli nespolehlivým partnerem? Že jste třeba nedorželi závazky, které jste si sami dali? A druzí se na to spolehli a teď se kvůli vám dostali do problému?
Co když jsme my tím, kdo zradil důvěru? Druhý se na nás spolehnul a najednou zjistí, že jsme něco udělali proti důvěře? Lhali nebo podvedli nebo udělali něco nečestného? Stalo se vám někdy, že jste se dostali do podobné situace jako Abraham? Přišlo nám, že malá lež vyřeší potenciálně velké nebezpečí? Nepočítali jsme, že se věci obrátí proti nám? Že naše nečestné nebo nepřímé jednání vyjde najevo? Že budeme pak stát a snažit se obhájit sebe? I před sebou samým? Styděli jste se někdy za to, co jste udělali? Co jste si řekli? Jakou stopu to ve vás zanechalo? Už to nikdy nezopakujete? Anebo lépe ohlídáte, aby se na to nepřišlo? Co kdyby se přišlo na malinká pochybení, která jsme udělali? Něco jsme jen tak něco vzali, vlastně to nikomu nepatřilo a nám se to hodilo? Co kdyby to někdo natočil na kameru a pak pustil lidem? Co se druzí nedozví, to je v pořádku?
Jak na vás působí, když se objevují aféry založené na skrytém odposlechu, na tajném nahrávání nebo filmování? Je to čestné získávat infomace z něčího soukromí? Co je nečestné - to nahrávání nebo to jednání? Nebo oboje? A je pak správné, když viník unikne trestu? Když si najme silnější právníky, lobisty a ti to nějak zařídí? Jak je možné, že existují obránci práva (právníci), kteří obhajují zjevné podvody? Dá se právo koupit? Je právo vždy na straně bohatějšího? Máte důvěru v právní systém? K čemu máte důvěru?
Jaký smysl má být důvěryhodný? K čamu to pomáhá a čemu to brání? Chceme být důvěryhodní? Spolehliví? Nosí se to? Je spolehlivost v současné době ctností, kterou lidé obdivují a chtějí mít? Co bychom chtěli více - být důvěryhodný a chudý nebo nedůvěryhodný a bohatý? Je možné si důvěrychodnost koupit? Je důvěryhodnost především pro nás samoné nebo pro lidi okolo nás? Chceme být vnějškově důvěryhodní, i když sami sobě nědůvěřujeme? I když víme, jací jsme?
Důvěřuji sám sobě? Svým schopnostem? Tomu, co jsem udělal, že to bylo uděláno s nejlepším vědomím a svědomím? Bylo to tak? Když ne, proč dělám někdy věci tak, že vím, že nejsou správné? To, co nechci dělat? Věříte tomu, že otázky, které pokládám jsou především otázky pro mě? Věřím já sám tomu, že to, co pomáhá mně, může pomoci i druhým?
