Bůh se prochází po ráji a kontroluje, zda skutečně je všechno dobré, tak jak to doposud všechno dělal. Prohlíží svoji práci. A sám sebe se ptá: "Co by se ještě dalo vylepšit? Co ještě není dost dobré?" Lidově se tomu říká, že šmíruje. (To je moje vizuální představa babičky když dělala kontrolu před návštěvou). A najednou vidí člověka, že mu něco chybí. Co mu chybí?
Otázka "co tu není dobré?" v bibli není. Ale vlastně je, ale jen v náznaku. Proto ji také značím jako nultou otázku v obrázku. Máme zapsánu jen odpověď. I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (1.Moj.2,18 ).
Jak je možné, že Bůh, který dělá všechno dobré, najednou svoji vlastní práci hodnotí negativně? Jak to, že on sám se na to, co udělal, dívá jako na to, co není dobré? Vidím v tom velikou sílu, sebereflexi. Všichni o Bohu mluví jako o všemocném, vševědoucím atd... Jak je možné, že on sám je schopen o sobě říct něco takto silného? Nečeká, až mu to někdo zkritizuje? Sám veřejně prohlašuje, že něco ještě nedotáhnul?
Když já něco dělám - co je dobré a co není dobré? Co ještě není dobré? Může se stát, že když něco udělám s nejlepším vědomím a svědomím, že to nakonec nebude dobré? Co když o tom, co považuji za dobře udělané, někdo prohlásí: "No to je ale spackané." Stalo se vám to taky někdy? Jak to budu obhajovat, že to přece jen je dobré? Naštve mě to a rovnou se pustím do své obhajoby? Nebo se nad sebou a svou prací zamyslím? Chci přijít na to, jak to ještě vylepšit? A vůbec, potřebuji dělat pořád všechno dobře? Nestačí věci jen udělat? Co v práci, když mě moc nebaví - mám dělat něco víc než jen to, co se ode mě chce?
Bůh když si něco umane, tak se hned do toho pustí. A tak nejenom, že udělá ženu jako pomoc pro Adama, ale dokonce ji udělá jemu rovnou.
Co je to za pomocníka, který je rovný mistrovi? Neměl by spíš poslouchat? Alespoň by pak nedocházelo ke zmatkům a přehmatům. Bylo skutečně třeba udělat ženu tak, aby byla "jemu rovná"? Nezadělá si tím na problémy? Kdo bude rozhodovat, když o něco půjde? Čí hlas převáží, když se nebudou moct dohodnout? Mnozí muži mají rádi podřízené ženy. Je to tak jednodušší? Když se nemusí všechno odsouhlasit ve dvou? Jak dojít k "rozumnému kompromisu"? Když to každému myslí jinak?
Nepřehnal to Bůh? Není "rovná pomoc" vlastně pomocí "proti němu"? Co když se žena Eva bude jako rovnoprávná rozhodovat skutečně samostatně? A nebude se ptát Adama, co má udělat? Kam to povede? To takovouto alternativu Bůh nepromyslel? Nebo ji nedotáhl až do konce? V čem je problém, že nakonec to nedopadlo moc dobře?
Poté, co Ženu stvořil a přivedl ji k člověku, tak svoje dílo označil jako "velmi dobré". Bylo tím, co z celého "dobrého díla" udělalo "velmi dobré", právě stvoření ženy? Je tedy žena vrcholem stvoření? Bez ní by to bylo JEN DOBRÉ? Anebo je tím VELMI DOBRÝM vytvoření rovnocenného vztahu muže a ženy? A v čem je vlastně ta rovnoprávnost, rovnost? Vždyť dávné národy a i budoucí Izrael rovnoprávnost žen moc neuznával. Nebo ano? V čem ano a v čem ne?
Neriskoval tím krokem Bůh víc, než bylo zdrávo? Nestačilo Evu udělat JEN DOBROU, a pak by celý vztah a následný vývoj nemusel tak dopadnout? Není to takové vylepšení na poslední chvíli? Takové, které nakonec zhatí to, co dobré bylo? Stalo se vám to taky někdy?
Proč se říká "No, to je dobrý!"? Není to právě reakce na podobné jednání, kdy někdo něo udělá a vypadá to, že si někdo z někoho vystřelil? Vypadalo to jako dobré, ale je to úplně jinak?
Uděláte koláč a na poslední chvíli ještě ho malinko dosladíte, podle chuti. Ale do ruky vám přijde místo cukru sůl. Všechno se krásně upeče, ale k jídlu to není... Nebo jezdíte na skvělém svahu a už jen poslední jízdu. Tu si užijete. Ano, ale pustíte to trochu víc, chcete zakončení jako "třešničku na dortu". Ale místo třešničky skončíte v nemocnici. Syndrom blízkého cíle. Už se cítíte doma z cesty, to už určitě vydržíte. Mnozí si to taky mysleli.
Proč Bůh tak moc riskoval? Proč to poslední vylepšení na stvoření způsobilo pád člověka? Stálo to za to? Stálo mu to za to? Je současný stav člověka alespoň dobrý? Není tím posledním vylepšením náš svět jako slaný koláč? A věděl dopředu Bůh jak to dopadne? Je vševědoucí do budoucna i v tom, co dělá? Věděl nebo nevěděl, kam se člověk dostane? Není to třeba tak, že "na chvíli zapomněl" na svoji vševědoucnost?
Jak je to se mnou v mém životě? Je to dobré? Daří se mi dobře? A co bych mohl udělat k tomu, aby to bylo "velmi dobré"? Mám dobrou práci? Jaká by byla práce, aby byla "velmi dobrá"? Nezapomněl jsem už na to, co bych dělal velmi rád? A budu ještě schopen a ochoten riskovat a zkusit novou práci? Opustit to, co dělám a za co mě platí? Opustit finanční jistotu za nějakou nejistou chyméru? Stojí mi to za to?
Bohu to stálo za to... No, uvidím co s tím svým životem udělám já sám...
