Potřebuju být svobodný ve svých rozhodováních. Nesnáším příkazy od druhých lidí. Proto taky nejsem zaměstnaný. Jsem takzvaně na volné noze. Sice pracuji skoro normálně jako všichni, ale nejsem tak vázán časem. Chodím do práce skoro stejně, jen ta možnost třeba nejít, nebo si něco nějak posunout je pro mě důležitá. Nejsem zaměstnanec proto, že nesnáším, abych někde musel být. Ale vlastně stejně musím chodit na různé schůzky, jednání. Ale mám v tom možnost si to dohodnout, jak chci. Trochu se do toho zaplétám, ale chci vyjádřit, že ten malinký stupeň volnosti potřebuji.
Někdy si s manželkou nerozumíme. Problém v komunikaci. Sice se skoro vzorově tolerujeme, vycházíme vstříc, ale narážíme na sebe občas při konverzaci. Když se dotkne mé svobody. Ona byla vychována v rodině, kde se věci, které bylo třeba udělat normálně řekly. "Běž vynést koš." To je pro ní normální věta, která vyjadřuje, že chce, abych vynesl koš. Pro ní to je naprosto neutrální. A asi by i vzala podobné věty ode mě. Pro mě je to ale příkaz. Rozkaz, který ve mě okamžitě nabudí protireakci. "A zrovna ne. Mně se teď nechce. Co ty mi máš co přikazovat." To se ve mně okamžitě ozve. Vnitřní neovladatelný hlas. Kdyby řekla "Mohl bys vynést koš?" nebo "Byl bys tak hodný a vynesl koš s odpadky?" a ještě lépe "Mám teď hodně práce s přípravou večeře a potřebovala bych, kdybys mohl vynést koš." To bych se zamyslel a sám si odpověděl. A skoro hned bych ho asi vynesl. Ale bylo by to moje rozhodnutí. Já sám bych se rozhodl, že ten koš chci vynést. Ty chceš a já taky, tak to udělám. Žena toto naprosto nechápe. "Je to slovíčkaření. Prostě je třeba vynést koš." A ještě přidá: "Tobě se nemůže říct nic přímo, to si to radši udělám sama." Prý jsem cimprlich. Nevím pořádně, co to je, ale moc kladně to nezní.
Ale ona ta moje reakce a touha po svobodě není něco, co bych si vymýšlel! Už jsme to v klidu rozebírali, snad mě i rozumem pochopila. Je to součástí mé emocionální výbavy. Já takto reaguji. A co mám dělat, když slyším rozkaz, který mě zahání s mojí svobodou někam do kouta? A ona přitom jen projevila přání! Není schopna ta slova zabalit a říct tak, aby to bylo pro mě přijatelné. A pro mě zase není přijatelné jít proti své vnitřní svobodě, když v tom slyším pro sebe omezení.
Chci být svobodný dělat to, k čemu se sám rozhodnu. Vím, že pak budu vlastně nesvobodným v rámci svého rozhodnutí. Chci pravidelně běhat. A to mě činí nesvobodným v tom, že spoustu věcí nemohu. Ráno si nemohu jen tak poležet. Musím se kontrolovat v jídle. Minimálně před během nesmím moc jíst, protože by to zhatilo celý běh. Pak to žere docela dost času. Na deset kilometrů musím počítat asi hodinu a půl. Necelou hodinu je běh, ale pak se musím obléknout, pak osprchovat. Spousta režijního času. Mám na to, takto si sebrat minimálně hodinu z denního času? Nevím, ale chci běhat. Takováto nesvoboda mi nevadí. Sám jsem se pro nirozhodl.
Když sebe ničím neomezím, budu otrokem toho, co zrovna náhodou přijde. Rád plánuji svůj den, týden, víkend. Připravuju se na to, co budu dělat. Rád mám věci srovnané, co chci, co mohu, co je reálné udělat. Raději si naplánuji víc věcí. Možná proto, aby se náhodou nestalo, že budu mít volný čas a nebudu vědět, co dělat. Cítil bych pak, že mě věci mohou ovlivnit. Když budu mít volno, budu se cítit být otrokem náhody. Kdokoli a cokoli ve chvíli, kdy nebudu něco dělat, mě pak může do něčeho uvrtat. Hrozná představa.
Proč nemám rád volný čas? Proč radši nestíhám? Spousta kamarádů má hromadu volného času. Scházejí se a povídají. Jen tak. "Mohu příjít zítra? Mohli bychom si pokecat." To neznám. Mám čas rozplánovaný víde dnů dopředu. Koukají na televizi. Jen tak sedí a hodinu čtou noviny. Když není co dělat v práci, tak si jen tak brouzdají po internetu. Kolega vydrží hodiny a hodiny pořád prohlížet objektivy do foťáku, které si nikdy nekoupí. Je v tom asi už odborník, ale nedělá to s nějakým cílem. Jen tak. Nechce nic koupit. Proč to dělá? To já neumím. Kamarád hrají v práci hry. Nemají co dělat, tak po sobě střílí. Honí se v nějakých podivných stavbách. Žasnu, co všechno nedokážu dělat. Ta přemíra svobody by pro mě byla nesvobodou.
Cítím, že svoboda je víc vnitřní stav než vnější nátlak. I v nátlaku, útlaku, vnějším nebezpečí vůči své osobě někteří dokážou být svobodní. Vnější tlak je nedokáže zbavit vnitřní svobody. Chtěl bych takový být. Možná se zrovna o to teď snažím. Měl bych něco udělat na počítači a cítím, že mě to omezuje. Místo toho si teď klofu do klávesnie a píšu si o svobodě. To mě činí svobodným. Při psaní jsem sám sebou. Nikdo nade mnou nemá vládu. Ale je to jen chvilkové. Za chvíli stejně musím tu práci udělat. Jen jsem ji odložil. Ale ta chvilka stála za to.
Možná mi vadí to, když po mě chtějí něco udělat hned. Nedají mi šanci se pro to rozhodnout. Zkusím to promyslet. Udělat si takový odstup. Třeba když mi manželka znovu řekne, abych vynesl koš, tak si sám řeknu: "Chce po mě vynést koš. Asi to potřebuje. Co já? Musím kvůli tomu něco odložit? Mohu to za chvíli udělat?" No nevím. Možná to zkusím. Ale než si to řeknu, stejně se asi dozvím, že jsem cimprlich...
