Novoroční předsevzetí. Kdo by o nich neslyšel. A kdo to alespoň někdy nevyzkoušel. V3ichni jsme to zkusili. jeden ajk druhý jsme měli někdy předsevzetí. Třeba ne novoroční. Jen se teď lišíme tím, jestli si předsevzetí ještě pořád dáváme nebo jsme nad sebou rezignovali. A skončili s tím. Je to přeci blbost. Když chci něco udělat, tak to můžu udělat kdykoli. Ano. Mohu. Ale stejně neudělám.
365
Někdy sám pořebuji nějaký implulz k tomu, abych se do něčeho pustil. Jakoby čekám, až někdo zvenku řekne "start!" nebo "pusť se do toho!" nebo se jen tak zeptá "co ti v tom brání?". Bráním vlastně sám sobě. Hlavně tím, že se mi do toho nechce.
Nechce se mi! A mám své obavy. Už jsem hodně věcí zkoušel, a mám se sebou osobní zkušenosti. Vím, že už jsem hodněkrát cosi zkoušel a ono to po nějaké době vyšumělo. Prostě jsem vydržel jen chvíli, pár týdnů maximálně a pak se vše vrátilo do starých kolejí. Starého psa novým kouskům nenaučíš. To se říká. Sice si ještě zdaleka nepřipadám starý, ale na některé změny v mém životě ano. Na něco jsem si zvyknul. Je to ve mně tak zakořeněno. Nodokážu si sám sebe představit bez těchto atributů. A možná ani moji blízcí. To jsou ty naše zvyky. Když jsme něco dělali stokrát a možná tisíckrát, proč to dělat jinak.
Vždyť on to tak vždycky dělá. Chviku počktejte, on chodí o deset minut později. To je jeho zvyk nechávat klíče v zámku. On musí všechno okomentovat. Radši mu to neříkejte, on se vždycky při tom naštve.
Jeden kolega v práci má nad stolem cedulku: politische Gesprache verboten. Politické hovory zakázány. Vždy se naštve a rozhodí to atmosféru v celé kanceláři. Lépe je nedotýkat se člověka tam, kde je citlivý.
Co si dát jako novoroční předsevzetí? Slyším i z úst prezidenta, že bychom si měli nějaké dát. Začít pracovat sami na sobě, nekritizovat ostatní. To je hezké. Souhlasím s tím. Ale zrovna on je představitelem těch, kteří se nezmění a zůstanou stejní za všech okolností. Pěkná výzva, ale nepodpořená osobním příkladem.
Tak nějak cítím, že bych si přesto chtěl novorční předsevzetí dát. Co tak si dát něco, co dělám rád? Když to dělám rád, tak se do toho nebudu muset nutit! Nebude mě to nudit ani nebudu mít nutkání už s tím skončit. Ale nebude to na druhou stranu takové nanicovaté? Když si dám předsevzetí, které stejně chci udělat?
Jsou věci, které bych chtěl dělat a přesto je nedělám. Chci každý den běhat. Často, skoro každý den bych chtěl něco napsat. Rád se učím nové. Chtěl bych se třeba každý týden něco nového naučit. Miluji hory, co takhle každý měcíc někam vyjet? Rád se sdílím s lidmi. Zvládnuli bychom doma zvát návštěvy dvakrát do měsíce? A spoustu dalších, větších i menších věcí. Třeba trochu změny stravování. Nemám moc efektivní pracovní režim. Parvidelné uklízení. Fungování rodiny. Pravidelné stýkání se s dětmi. Jo, jo, je toho dost. Co z toho ale vybrat jako hlavního kandidáta na realizaci? Když budu chtít všechno, tak z toho nakonec nebude nic...
Už to mám, mým kandidátem, kterého vlastně tímto článkem posouvám do realizace, je psaní. Přečetl jsem si teď vyznání jednoho spisovatele, že on sám je kompulzivní pisatel. To mě zaujalo. Píše proto, že "nemůže nepsat". Prostě ono to tak nějak jde samo. To znám. On o sobě navíc řekl, že po napsání něčeho je současně naplněn i vyždímán. Já teda zatím cítím, že mě psaní spíše dobíjí energií. Nejsem vyčerpán, naopak se potřebuju pustit do něčeho jiného. Jen změnit ohnisko a hlavně dělat něco, při čem se pohybují nejen prstíky po klávesnici. Jaké to bude když ale budu chtít psát každý den? No to je čelinž. Tedy výzva. Jo, cítím, že do toho chci jít. Teď mám spostu energie. Kam s ní?
Dělat něco každý den, to je velká výzva. Mám se sebou ale své zkušenosti a proto vím, že si musím současně nastavit svůj "index spokojenosti". Tím rozumím stav, kdy budu spokojen. Stačí mi, když budu psát každý den? Nebo nakonec stačí napsat něco jen obden? Jednou za týden? Z měsíc? Jak budu spokojen, když ve svém důsledku budu mít na konci roku ne 365 článků, ale jen 24? Dva za měsíc? Jo. Musím přiznat, že budu spokojen i za těch 24. To kdyby se mi ani to nepodařilo? Možná i jeden za měsíc by nebylo tak úplně špatně. Ale o spokojenost i bych asi už nemluvil.
Těch 365 dnů mi teď příjde jako cíl příliš vysoko v nebesích. To bych se cítil jako v sedmém nebi. Asi i vysoký cíl je psát dvakrát do týdne. To bych byl se sebou vlastně ale taky velmi spokojen. Bylo by to pravidelné... Když teď na to všechno se dívám z nového pohledu neměl bych si vlastně ten cíl dát mnohem menší? Proč si dávat místo cíle vizi, která je z říše snů? Je to vůbec splnitelné?
Jak to zařídit, abych mohl každý den psát? S něčím mi pomohl můj zaměstnavatel, když zrušil k novému roku svoji českou pobočku. Nemusím pravidelně do práce. To je paráda. Zvládnu ale vstávat pořád "jako do práce" a mít svůj režim?
Zkusím to. Teď už jsem docela dost vyčerpán psaním, tak aby mi zbylo něco na zítra... Ale docela se na sebe těším. Držím si palce, aby se mi to podvedlo. Věřím, že mám šanci :)
