Nejen škola, ale i práce se může stát hrou. A dokonce i hra může přinášet užitek, pomáhat a prospívat. Svět virtuální reality je s tím naším propojen možná víc, než si připouštíme. A ne, vážně není řeč o Matrixu.
Skutečnost, že virtuální realita není jenom o hrách, jsme zdůrazňovali snad v každém z našich dosavadních zastavení. A i když se může zdát, že herní aplikace světu VR vládnou, postupně to přestává být pravda. Míst, kde se s neherním využitím VR můžeme setkat, je mnoho. V rychlém výčtu alespoň některá z nich: projektování, zdravotnictví, trenažery, virtuální obchody, film… seznam jistě není konečný.
Pak je tu ovšem druhá strana mince - onen smutný fakt, že setkat se s reálným nasazením v našich podmínkách se českému smrtelníku podaří zatím jen zřídka. Zadržte, akademici – jasně že na svých univerzitách máte laboratoře VR. A určitě se v nich báječně bavíte. Já tu ale mluvím o tom světě venku, o tom, kam den za dnem vyráží zbytek populace. Takže je skvělé (příslovečný palec vzhůru), že náš vzdělávací systém s vývojem VR aplikací počítá. Ještě úžasnější by ovšem bylo, kdybychom se s výsledky takové práce setkávali i v běžném životě. Jasně, všechno má svůj čas (říkejte to lidem s osmi a více dekádami na bedrech, určitě tohle moudro ocení). Koneckonců, výsledek je otázkou počtu dostupných, kvalifikovaných a schopných tvůrců. A v první řadě peněz, jak jinak…
Schválně, kolik vy osobně znáte lidí, kteří by ve svém zaměstnání pracovali s nějakou aplikací VR nebo rozšířené reality? Akademici ruce dolů. Co třeba projektanti? Architekti? Určitě bude někdo takový existovat. Já osobně ale nikoho toho druhu ještě nepotkal. A co třeba lékařské využití? Ano, viděl jsem pár reportáží, ale že bych sám přišel do ordinace jakéhokoli specialisty a tam by stála bohatě využívaná sada pro VR, to se mi zatím nepřihodilo. Přitom právě tento obor se zdá být pro nasazení velice perspektivním místem. Klasikou odvětví je téma léčby fóbií nebo podpora stimulace poškozených nervových cest.
Samostatnou kapitolu představují trenažéry všeho možného. Ačkoli se může zdát, že tohle téma se týká hlavně leteckých a automobilových simulátorů, pravda je mnohem pestřejší. Možná jste loni na podzim viděli krátkou reportáž České televize o trenažéru používaném v libereckém hokejovém klubu. Systém vybavený bezdrátovou helmou HTC Vive a s upravenými ovladači umístěnými na skutečné hokejce dokáže při nácviku technik a přesnosti vpravdě zázraky. Samozřejmě že něco takového už tu přeci bylo – Xbox se senzorem Kinect umožnil celou řadu podobných simulací, od golfu a bowlingu až k šipkám. Ale, jak už jsme si před časem říkali, chybělo ono vtažení do prostředí, které přidal až VR headset.
Po krátkém zamyšlení vám nejspíš za chvíli dojde jedna podstatná námitka. Jak je to s nějakou zpětnou vazbou (jinou než obrazovou)? I to je téma pro mnohá výzkumná pracoviště. Zatím se skutečné nasazení tak zvané „silové zpětné vazby“ týká spíš jen velice specifických aplikací, které by bez ní buď vůbec neměly smysl, nebo by byly podstatně méně efektivní. Leč nezoufejme. Na trhu je dokonce několik řešení od úrovně rukavic, až po celotělový haptický oblek (o těch si ale povíme více až v sedmé kapitole našeho seriálu, kde si je představíme jako Podpůrné vybavení).
Rád bych se ještě jednou vrátil k využití VR v medicíně. Nejčastěji zmiňované použití v souvislosti s fóbiemi bývá boj proti strachu z výšek, stejně jako cesta k pokoření hrůzy z breber všeho druhu. Zajímavou aplikací je ale třeba využití VR coby náhrady za lokální anestezii. Jasným kandidátem na takový postup je, nedivte se, zubařské křeslo. Sestřička vám nasadí visor, zapne správný zvukový doprovod a šup, namísto utrpení přichází relaxace a snění. Samozřejmě nesmíte zapomenout otevřít ústa. Na co naopak zapomenout máte, je případná bolest způsobená probíhajícím zákrokem. Otázkou je, jestli by stejnou práci neodvedla prostá projekce do helmy VR? Čímž se dostáváme k tomu, že VR je dnes chápána hlavně jako prosté pasivní vnímání bez nutnosti vlastní interakce. Opak by měl být pravdou. Mluvíme-li právě o medicíně, stojí za zmínku, že je velký hlad po operačních simulátorech a anatomických vizualizacích. Tady se ovšem pomalu přesouváme do oblasti tak zvané rozšířené reality (augmented reality – AR), případně kombinované reality (mixed reality – MR), tedy aplikací, v nichž dochází k promíchání skutečnosti s virtuálními prvky. V té jednodušší formě se může jednat o obrazové či textové nápovědy, v té složitější o nasazení umělou inteligencí obdařených komplexních systémů.
Zatím v plenkách je využití virtuální reality v běžném nakupování. Logicky se nabízí otázka, proč se máme potloukat po kamenných prodejnách, když si můžeme nasadit helmu, nějakým způsobem přenést své fyzické atributy do vlastního avataru a pustit se do virtuálního zkoušení. Ušetříme si neustálé svlékání a oblékání a ještě na jednom místě budeme mít nesrovnatelně větší škálu oděvních variant, než je možné v jakémkoli skutečném obchodě. Proč ne? Leč, jak už bylo řečeno, všechno je nakonec stejně otázka peněz. Počítejte na prstech: tvorba aplikace je totiž v celém projektu tím zdaleka nejmenším nákladem. Mnohem náročnější je takovou virtuální prodejnu vybavit jejím virtuálním zbožím v takovém množství, aby celá legrace přinesla výše zmíněné výhody. A to jsme zatím jen na straně dodavatele. Co zákazníkova strana? Ne každý si ještě pořád může dovolit vybavit se kompletním pracovištěm pro virtuální realitu (viz kapitola 1 našeho seriálu). Trochu nám může přijít na pomoc AR, kde si kupříkladu pohledem skrz tablet či mobilní telefon navlékáte na vlastní ruku virtuální prsteny, náramky či hodinky. Ale i tady stále chybí vhodný virtualizační nástroj, který by byl schopen takový obchod zásobovat modely natolik levně, aby se systém měl šanci prosadit.
Na samotný závěr jsem si dnes nechal své nejoblíbenější téma. Ač to nemusí být zřejmé, VR (AR i MR ) se čím dál častěji stává významným pomocníkem a nezřídka i hlavním nástrojem při tvorbě filmů. Pomalu se dostáváme do stavu, kdy je výpočetní výkon levnější než stavba reálných kulis. Minulý týden jsem zaznamenal informaci o chystaném filmovém zpracování muzikálu Kočky, v němž kompletní masky budou hercům doplněny až ve virtuálním světě. Pomineme-li již před časem zmíněné základy filmových virtualizací, jako byl Tron, můžeme na aplikace zrealizované například prostřednictvím Unity prostředí (o němž jsme si povídali minule) narazit v celé řadě filmů i seriálů. Za všechny tvůrce bych si dovolil zmínit alespoň Oats Studios, na jejichž projekty se určitě podívejte. Pokud jsem vás k dobrodružství VR dosud nezlomil, po shlédnutí vzorků práce Oats studií se to s vysokou pravděpodobností změní.
Osobně vnímám právě tuto formu využití VR jako jasně dominantní. A s tím je ovšem spojeno jedno opravdu vážné varování – cokoli dnes vidíte v médiích, nemusí nutně být skutečné. Myslete na to a vždy pořádně přemýšlejte, než si uděláte vlastní názor a dospějete k definitivnímu závěru.
Závěrečný test: Jak dlouho, myslíte, trvá nahradit v AR jeden objekt jiným?
Příště: Srovnání dostupného vybavení
Upoutávka: S dráty nebo bez?
Poznámka: Všechny použité snímky pocházeji z archivu autora.
