Jak bojovat se životem: Jak jsem (ne)zaparkoval

Potřebujete potrénovat sebeovládání? Chcete si zvýšit míru odolnosti? Sedněte za volant a zkuste třeba zaparkovat u nákupního centra. Věřím, že nebudete muset na naplnění svých tužeb čekat dlouho. Příležitost si vás najde sama.

Dorazil jsem na poloprázdné parkoviště nejmenované nákupní zóny. Mám rád poloprázdná parkoviště. Svoboda výběru mě nestresuje, takže nesklouzávám do skupinky řidičů, kteří v takové situaci propadají panice a nemohou se rozhodnout, které ze stovky volných míst je tím právě pro ně nejlepším. Navíc mi na nějakém tom kroku nezáleží, takže jsem ušetřen i členství v partě těch, kdo budou raději deset minut brázdit a pátrat po parkování jen pár metrů od vchodu, než by rovnou zastavili a během dvaceti sekund dokráčeli do prodejny po svých.

V souladu s předchozím konstatováním jsem tedy zvolil stání zhruba pět míst od nejbližšího vozu. Mám rád prostor kolem sebe. Máte-li pouze přední dveře, potřebujete trochu víc místa k rozmachu. Dokonce jsem poctivě vmanévroval do geometrického středu naznačených pruhů. Uspal jsem motor a natáhl se po tašce s doklady.

Když jsem se zase otočil dopředu, koukám, že po mé levici právě parkuje otlučená škodovka. Felda. Kdysi nejspíš červené barvy. Nechal jsem ruku na klice dveří a čekal, až projede do řady za mnou, abych mohl pohodlně vylézt. Trochu mi unikalo, proč ten člověk couvá přes dvě řady, ale proti gustu… Jenže auto zůstalo stát vedle mě. Co to má, hrome, znamenat? prolétlo mi hlavou. Od volantu se na vzdálenější straně vysoukal dědula v klobouku, zabouchl, pečlivě klíčkem zamkl a odkráčel k hnízdu vozíků. Zíral jsem za ním v naprostém úžasu. Mezi mými levými a jeho pravými dveřmi zbylo tak čtyřicet čísel. Možná půl metru. Mám zatroubit? Udělal jsem to. Stařík měl nejspíš vypnuté naslouchadlo, protože dál uháněl do dáli využívaje právě ulovený nákupní vozík jako robustní chodítko. Ani se neotočil, ani nezpomalil. Nic.

Vydýchal jsem svůj pocit újmy a řekl si, že také jednou budu starý a také mi to jednoho dne přestane myslet. Buď tolerantní, přesvědčoval jsem se. Pak jsem se zhluboka nadechl, vydechl a začal se soukat přes řadicí páku na sedadlo spolujezdce. Jak dlouho byste řekli, že taková procedura může trvat? Pár sekund? Deset nejvýš. Když se člověk o nic nezachytí. Zrovna jsem se symbolicky poplácával po rameni za geniální řešení, když mi zorné pole zaplnila zlatá barva. Mrknul jsem. Když jsem oči otevřel, byla tam pořád. Stejných čtyřicet centimetrů ode mne právě zaparkovalo další auto. Něco velkého ve zlaté metalíze. Z ještě vzdálenějších dveří na opačné straně kdosi vystoupil, vůz pípnul a rozpustile zablikal všemi světly. Přes tu neprostupnou stěnu jsem ani neviděl, kdo to byl. To si snad ze mě někdo dělá srandu! Už jsem ani netroubil.

Když se člověk ocitne v nekomfortní situaci, může v podstatě udělat několik věcí. Já zvolil paniku. Ta mi jde skvěle. Vzpomněl jsem si na Mr. Beana a dostal další geniální nápad. No jasně. Zadní dveře. Mini není zrovna ideální prolézačka, ale věřte nebo ne, nějak jsem se do kufru dostal. Jak se, sakra, otevřou zadní dveře zevnitř? Byl jsem naštěstí stále pod vlivem své nově odhalené geniality, takže vzpomenout si na třetí čudlík na bezkontaktním klíčku byla jen chvíle. Cvak. Levé křídlo se pootevřelo. Ještěže má Clubman křídlové a ne klasické zvedací zadní dveře. Skvěle.

Zatlačil jsem a ono to… nešlo. Zkusil jsem vyhlédnout ne právě obřím okénkem. A byl tam. Rozbitý nákupní vozík. Mohl jsem do něj znovu a znovu bušit dveřmi. Možná by se i poodsunul. Jenže stejně tak by se nejspíš poodsunula i barva na mém miláčkovi. Takže jsem dveře zase zabouchl, což zevnitř kupodivu šlo celkem snadno. Zůstal jsem lapen v kufru vlastního vozu a dokonce už ani nenadával. Hysterický smích mi pomohl překonat první vlnu údivu nad lidskou hloupostí a bezohledností.

Když mi došlo, že celá situace má překvapivě snadné řešení, už mě nemohlo nic zastavit. Přeplazil jsem se pod stropem zase zpátky na místo řidiče, nastartoval a přejel přes uličku do protější zcela volné řady. Nejbližší vůz v ní stál šest míst ode mne. Z druhé strany nebyl dokonce žádný.

Pohodlně jsem vystoupil, protáhl předchozí zkušeností namožené tělo, zamkl a vykročil k prodejně. Sotva jsem udělal dva kroky, zapípal vpravo ode mne zlatý vůz se čtyřmi kruhy ve znaku. Blondýna s tmavými brýlemi vetknutými do bujné kštice doklopýtala ke dveřím řidiče, vyšplhala do kabiny, nastartovala a i se svým drahouškem na čtyřech kolech zmizela kdesi v dálce.

Pohlédl jsem na sytě modrou oblohu bez jediného mráčku a dál si užíval krásný, skoro letní den. Umět to, možná bych si i do kroku začal pískat.