V lesích číhá smrt

V období vrcholného a pozdního podzimu máme poslední možnost nalézt větší množství druhů jedlých hub. A mezi nimi raší spousta drobotiny: trávníky i lesní mechaté koberce a pařezy zdobí skupiny a trsy drobných houbiček rozličných tvarů, z nichž značná část je vybarvena v různých odstínech hnědé. Ve Spojených státech a ve Velké Británii jim říkají "little brown mushrooms" - malé hnědé houby.

Pokud jde o drobné až středně velké jedlé druhy hub z tohoto období, mezi nejoblíbenější patří václavky - Armillaria, především václavka smrková (obrázek níže). Tato houba parazituje na jehličnanech a roste obvykle v jedné či dvou vlnách. Přestože je václavek více druhů, pro houbaře není jejich rozlišování důležité. Václavka je za syrova jedovatá, takže je třeba ji důkladně tepelně upravit (nejméně 20 minut).

Oblíbenou, ale už méně známou jedlou houbou je opeňka měnlivá - Kuehneromyces mutabilis. Tato houba roste na dřevě, obvykle na listnáčích, vzácněji na jehličnanech. Má charakteristickou příjemnou vůni a na třeni (nožičce) drobné zrnité šupinky. Pro řadu druhů hub (včetně opeňky) je charakteristický hygrofánní klobouk - to znamená, že pokožka má za vlhka tmavé, za sucha světlé vybarvení. Při vysychání se klobouk odbarvuje od středu ke kraji, jako je vidět na obrázku níže.

Kromě těchto hub jsou na podzim sbírány i psychoaktivní lysohlávky - v ČR je početná skupina lidí, kteří s nimi sem tam experimentují. Lysohlávka tajemná - Psilocybe serbica var. arcana u nás roste místy velmi hojně. Podobně jako pro jiné psychoaktivní druhy je pro ni charakteristické modrání až zelenání plodnic (po poranění nebo zasychání). Na obrázku níže jsou čerstvé vlhké plodnice, které by za sucha měly světle krémově zažloutlou barvu a zelenomodré skvrny.

Zatímco výše uvedené druhy hub jsou přinejmenším některými návštěvníky lesa rozlišovány, malé hnědé houby patří většinou do skupin obtížně rozlišitelných druhů, které lze bezpečně určit pouze s pomocí mikroskopu. Velmi hojnou houbou vlhkých mechatých trávníků (v těchto dnech) je čepičatka kyjovitá - Galerina clavata, kterou pro vědu objevil a popsal český mykolog Josef Velenovský. Čepičatek je řada druhů a jsou obecně považovány za nejedlé, některé jsou jedovaté. Obecně jsou však tyto houby po biochemické stránce jen málo prozkoumané.

Českým jménem lysohlávka jsou označovány i některé druhy hnědě zbarvených houbiček rostoucích v mechu a trávě, které jsou klasifikovány v samostatném rodu Deconica a s pravými lysohlávkami (Psilocybe) jsou jen příbuzné.  Houba na obrázku níže upoutala mou pozornost na okraji pískoviště v Praze 6 - Lysolajích. Následující den jsem ji byl vyfotit, což jsem stihnul jen tak tak - brzy jsem byl vyhnán obyvatelkou domu, že prý jde o soukromý pozemek (to jsem nevěděl). Každopádně se ukázalo, že tato houba - Deconica micropora - nemá české jméno a to nenápadné místo u pískoviště v Praze 6 je jedinou známou lokalitou tohoto druhu v ČR (a jednou z mála známých lokalit v Evropě).

Podobné, ale ve skutečnosti zcela odlišné houby jsou kržatky z rodu Tubaria. Některé kržatky jsou dokonce jedlé a když je dost teplo, rostou po celou zimu. Tato kráska se jmenuje kržatka poprášená - T. conspersa. I kdyby byla jedlá, je tak drobná a křehká, že pro konzumaci prakticky nepřipadá v úvahu.

Mezi drobné až středně velké houby patří i mnozí zástupci pavučinců z podrodu Telamonia. Tato skupina hub patří k jedněm z nejkomplikovanějších vůbec. V České republice o nich navíc není dostupná odborná  literatura, takže je jejich určovaní velmi problematické. Na rozdíl od výše uvedených hub, které jsou saprotrofní (rozkládají organickou hmotu), pavučince jsou houby symbiotické, tj. rostoucí v ektomykorhizní symbióze s dřevinami. Níže je relativně dobře poznatelný pavučinec olšinný - Cortinarius alnetorum. Tento druh opět popsal prof. Velenovský. Roste výhradně pod olšemi a je zařazený do červeného seznamu hub.

 SMRTELNÉ NEBEZPEČÍ

Mezi malými hnědými houbami je několik druhů, které jsou smrtelně jedovaté - obsahují totiž amanitiny, složité cyklické polypeptidy, které známe z muchomůrky zelené. Amanitin blokuje syntézu RNA v játrech a de facto působí rozpad jaterních buněk. Ze světa jsou známy smrtelné otravy a pozor si musíme dávat i my, amanitin obsahují přinejmenším tři druhy hub rostoucí u nás. Zřejmě nejnebezpečnější je čepičatka jehličnanová - Galerina marginata, kterou vidíte níže. Je to houba rostoucí na pařezech a zbytcích dřeva a změnitelná je zejména s opeňkou. Měl by o ní vědět každý houbař (což má k realitě daleko). Je pro ni charakteristická hnědě narezlá barva klobouku i lupenů, moučná vůně a na třeni nejsou zrnité vločky, ale bílé vláknité pásky.

Další smrtelně jedovatou hloubou je čepičatka prstenitá - Pholiotina filaris. Roste na zbytcích dřívek a vegetace v příkopech u cest a na podobných místech. Čepičatek z rodu Pholiotina u nás roste více a jejich určení je možné jen s pomocí mikroskopu.

Českým názvem bedla označujeme nejen mohutné druhy z okruhu "bedly jedlé", ale také drobné houbičky z rodu Lepiota. Bedla kaštanová - L. castanea má klobouk jen do několika cm v průměru a podobně jako čepičatky je smrtelně jedovatá.

Výše uvedené smrtelně jedovaté druhy naštěstí nelákají ke sběru a otravy tedy hrozí buď při velké nepozornosti a nedbalosti nebo při sběru openěk, václavek a lysohlávek. S těmito druhy může čepičatka jehličnanová vyrůstat na stejných místech, takže opatrnosti nikdy nezbývá. Podrobnosti o zmíněných druzích a jejich rozlišování lze nalézt v mykologických atlasech.