Pozor! Prší kamení!

Bylo 15. února a astronomové napjatě očekávali průlet planetky 2012DA14, která se měla přiblížit velmi blízko k Zemi. Tuto událost však nakonec zcela zastínil neočekávaný a dramatický pád meteoritu v Čeljabinské oblasti v Rusku.

regulus-starnotes.blogspot.com

Přestože např. tamní metropolita Feofan oportunisticky prohlásil, že šlo o „Boží znamení“, příčetná veřejnost dnes v pádech meteoritů nevidí nic nadpřirozeného. Prosazení myšlenky, že meteority dopadají na Zemi z vesmírného prostoru, však nebylo snadné. Jako první tuto hypotézu publikoval v roce 1794 německý fyzik Ernst Florens Friedrich Chladni, který prostudoval některé v té době již známé „podezřelé“ materiály. Jedním ze studovaných meteoritů byl i kameno-železný meteorit ze sibiřského Krasnojarsku, o kterém podal jako první zprávu německý vědec Peter Pallas, na jehož počest se tento typ meteoritu nazývá pallasit.

Vyleštěný řez pallasitem je nesmírně estetický - krystaly olivínu jsou obklopeny slitinou železa a niklu. Oproti pozemským materiálům obsahují meteority výrazně vyšší koncentrace platinových kovů (platina, iridium aj.).

Chladni správně usoudil, že tento materiál nepochází ze Země a že záhadná tělesa (v té době již byly známy meteority několik set kilogramů těžké) představují tzv. padající hvězdy. Šťastnou náhodou byl o rok později věrohodně zdokumentován pád asi 25 kg těžkého meteoritu v Anglii. Chemik Edward C. Howard, který jej analyzoval, potvrdil, že jeho složení odpovídá údajům, které zveřejnil Chladni. Zdálo se, že záhada je vyřešena.

Mnoho vědců však odmítlo tato fakta akceptovat. V této souvislosti se často uvádí údajné prohlášení francouzských akademiků, že z nebe nemohou padat kameny, protože tam žádné nejsou. Když jsem na internetu pátral, zda je tento výrok pravdivý, zjistil jsem, že je vkládán do úst nejméně dvěma významným francouzským přírodovědcům té doby: Cuvierovi a Lavosierovi. Obecně je však myšlenka „stones could not fall from heaven, hence did not“ skutečně přisuzována francouzským vědcům, jak jsem se dočetl např. v zářijovém čísle The Irish Astronomical Journal z roku 1967.

Ať už tato slova opravdu zazněla či ne, Chladniho závěry nebyly přijaty. Jenže netrvalo dlouho, aby se ukázalo, že „tam nahoře“ mají smysl pro humor. V dubnu 1803 se ve Francii u vesničky L'Aigle snesla sprška asi 3000 kamenů. Tento hromadný pád pozorovalo tolik svědků, že jej ani největší skeptici nemohli ignorovat. Vyšetřováním byl pověřen mladý fyzik Jean-Baptise Biot a na základě jeho závěrů byl definitivně prolomen odpor uznat, že meteority představují horniny mimozemského původu.

Nejvíce nalezených meteoritů patří mezi železné – jsou totiž nejnápadnější díky své hmotnosti (obsahují především železo a nikl a původně tvořily jádra planetek); psal jsem o nich i ve svém „Tuláku po hvězdách“. Kamenné meteority jsou sice co do počtu hojnější, nalézt a rozpoznat je v terénu je však pro nepoučeného nálezce prakticky nemožné.

Podle zpráv z Ruska šlo v Čeljabinsku o běžný typ kamenného meteoritu, tzv. chondrit. Chondrity jsou však výjimečné tím, že od doby svého vzniku neprodělaly žádnou chemickou proměnu. Nebyly tedy součástí povrchu nějaké planety nebo měsíce, ale představují prapůvodní materiál, mateřskou hmotu, ze které se formovala sluneční soustava. Pro tuto hypotézu svědčí nejen jejich chemické složení, které se (s výjimkou vodíku a hélia) blíží tomu, jaké ukazují spektroskopické analýzy sluneční atmosféry, ale i jejich stáří – přibližně 4,5 miliardy let.

Studium meteoritů nám tedy může leccos říci o našem původu. Vědci na ně pořádají doslova hon a naši odborníci patří v tomto oboru mezi světová esa. Meteorit „Příbram“ vstoupil v roce 1959 do dějin jako první, který byl nalezen na základě snímků zaznamenávajících jeho dráhu v atmosféře. První soustavu kamer určenou k fotografické registraci meteorů (tzv. bolidovou síť) na světě vybudoval světově proslulý astronom Zdeněk Ceplecha a jeho pokračovatelé dr. Borovička (nepříbuzný jmenovec) a dr. Spurný jsou úspěšní v nalézání kosmických ztroskotanců nejen u nás, ale i třeba v Austrálii.

Existují případy, kdy padající meteorit zranil člověka, spadl na jedoucí auto nebo prorazil střechu domu a skončil v obýváku. Pravděpodobnost, že se to stane právě vám, je nepatrná. V dlouhodobé perspektivě však nelze vyloučit kolizi s větším objektem – díky astronomům dnes víme asi o tisícovce těles, která by nás mohla v budoucnosti ohrozit. Na Zemi existují větší i menší krátery (nejatraktivnější je Barringer Crater v USA), které svědčí o takových událostech v minulosti a např. Měsíc, který je geologicky „mrtvý“ a nechrání ho atmosféra, je většími i menšími krátery hustě posetý.

Barringer Crater v Arizoně známý také jako Canyon Diablo.

Je pravděpodobné, že epizodická hromadná vymírání druhů, jaká známe z geologické minulosti, také souvisela s impakty velkých asteroidů. I když to může vypadat jako zbytečné strašení, nelze vyloučit, že bychom se v podobném průšvihu mohli v budoucnosti ocitnout i my. Že na nebi kameny nejsou, si můžeme odhlasovat třeba tisíckrát. To ovšem neznamená, že nám nemůžou spadnout na hlavu.

Stručnější verze vyšla v sobotní příloze Lidových novin (Orientace) v březnu 2013.