O vážkách a lidech

Bylo léto a já sjížděl po schodech do suterénu k jednomu supermarketu v centru Prahy. Prošel jsem automatickými dveřmi, proti mně tekl dav lidí, tělo na těle, a vtom se mi naskytl neobvyklý pohled. Nad hladinou hlav, nad proudem účesů, čepic a klobouků, třepotavě poletovala vážka...

Přiznávám, že v entomologii se moc nevyznám a jakožto dilentant tedy říkám vážka všemu, co po způsobu helikoptéry poletuje kolem vody, takže bych zpětně onoho tvora pojmenoval nejpíše jako šidélko nebo motýlici, ale to je teď jedno. Ve studeném svitu zářivek vypadala vážka ztracená, unavená a bezradná. Nevím, co mě to napadlo, ale vystrčil jsem ruku nad hlavu a během několika vteřin mi přistála na prstě. Otočil jsem se a odnesl nečekaného pasažéra, který seděl a ani nedutal, nahoru na Národní třídu a ukázal k Nové scéně, tam že je řeka. Vážka se zvedla a odletěla tím směrem.

Toto magické setkání se mi vybavilo, když jsem šel nedávno ulicí a spatřil dívku, která z chodníku sbírala šneky. Malakologie jakožto obor, který se zabývá měkkýši, mi také není příliš blízký, takže bych snad měl napsat, že to byli hlemýždi, ale to je teď jedno. V noci pršelo, šneci vyrazili ze zahrad, přelezli zídku a teď se, zaskočeni náhle připalujícím sluncem, pokoušeli "zavíčkovat" uprostřed chodníku. Chodím tam často, a proto vím, že kdyby je ta dobrá dívčí duše nenaházela zpátky do zahrádek, do večera by se chodník proměnil ve strašlivá šněčí jatka a zároveň v plochu s nebezpečně kluzkým povrchem.

Šel jsem dál a uvědomil si, kolik energie my lidé vynaložíme k tomu, abychom se starali o druhé. Postoje a jednání, které sledují prospěch druhého člověka, se označují nepříliš známým termínem altruismus. V přírodě bychom mohli altruismus, či spíše jeho náznaky, spatřit např. v péči stád o mláďata, ve spolupráci mravenců, kteří jsou ochotni nabídnout svá těla ke stavbě "živých mostů" přes vodní toky aj. No ale pokud pomineme případy, ve kterých hraje hlavní roli mateřský pud (jako když nalezené lišče adoptuje fena loveckého ohaře), nezdá se mi, že by se zvířata starala o příslušníky jiného druhu – proč by to také dělala?

A tak mě napadlo, že člověk v tomto ohledu tvoří čestnou výjimku. To my provozujeme záchranné stanice pro poraněné živočichy, přenášíme žáby přes silnice, pečujeme o podvyživené ježky a navzdory tomu, že sami často nemáme dostatek prostředků na vlastní bydlení, rozvěšujeme po stromech ptačí budky a v zimě tu zpěvnou havěť dokonce krmíme! Teda, nejsou to právě tyto okamžiky, kdy jsme opravdovými lidmi? A není paradoxní, že všude kolem nás je spousta příslušníků vlastního druhu, kteří by potřebovali pomoci – třeba já se statistikou, když vyhodnocuji data – a to nikoho nezajímá?!

Jsa ponořen do těchto myšlenek, kráčel jsem naplněn pocitem vznešenosti, výjimečnosti a hrdosti na Homo sapiens, kterýžto živočišný druh se tak vymyká všudypřítomnému sobectví evoluce, že je schopen projevů lásky a soucitu nejenom k příslušníkům vlastního druhu, ale i k ostatním pozemským tvorům... Jenže hned potom jsem si uvědomil, jak morbidních podob taková láska může nabývat. Jistěže jsou to hlavně přírodovědci, kteří přírodu „milují“, ale vylisované rostliny v herbářích, motýli přišpendlení ve vitrínách a stáda vycpaných zvířat od myší po žirafy v muzeích by to nejpíš viděli jinak. A co třeba z etického hlediska velmi kontroverzní pokusy na zvířatech, produkce potravin jako jsou vejce nebo maso v podmínkách bezduché sériové výroby, surové zabíjení zvířat kvůli kožešinám... No neušel jsem ani dva bloky a ten pocit vznešenosti se ze mě docela vytratil. Nula od nuly pošla.

Tento text vyšel v poněkud zkrácené verzi jakožto sloupek (Vědecký diář) v Lidových novinách 3. září 2011.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Epilog

Mého sloupku si všiml "ekolog" Jiří Guth, který měl nutkání jej glosovat. Píše: Jan Borovička, "biogeochemik a mykolog", se ve Vědeckém diáři zamýšlí nad etologií a altruismem a zjevně se pohybuje po tenkém ledu: "Pokud pomineme případy, ve kterých hraje hlavní roli mateřský pud (jako když nalezené lišče adoptuje fena loveckého ohaře), nezdá se mi, že by se zvířata starala o příslušníky jiného druhu - proč taky? A tak mě napadlo, že člověk tvoří čestnou výjimku." Nuže, jistě jen málokterý jiný druh provozuje stanice pro poraněné a handicapované živočichy, ale existuje přece vztah takzvaného komensalismu, tedy oboustranné mezidruhové výhodnosti. Čtenáři Ferdy Mravence si snad vzpomenou na mšice a diváci dokumentů z produkce BBC zase na různé "čističe" mezi ptáky nebo rybami. Starají se...

No, ehm, ono to není tak úplně zamyšlení, spíše jsem literárně popsal, co mi náhodou problesklo hlavou, ale o to teď nejde. Pan Guth zmiňuje komensalismus, což je typ biologické interakce mezi dvěma organismy, kdy jeden má ze vztahu prospěch, zatímco druhý není ovlivněn (dle Wikipedie). Příkladem může být vzájemná závislost  mrchožroutů a šelem, např. supů a lvů: supi se živí na zbytcích zvířat zabitých lvy. Pan Guth se však mýlí, protože zcela opomíjí otázku MOTIVACE. Ještě jsem neviděl lva, který by zabil o jednu zebru navíc proto, aby se supi měli líp. A co se týče zmíněných čističů - jejich motivací není ulehčit "kolegovi" od parazitů, ale nažrat se. Takže, pane Guthe, je mi líto, ale nestarají se...

No a jako bonus pro čtenáře tady mám své druhé setkání vážkou: bylo po dešti a já se vracel z výletu za houbami v Praze - Velké Chuchli. U cesty jsem si všiml nádherné vážky, která nehybně seděla na zemi - dovolila mi přikleknout, postavit stativ a pořídit několik snímků. Vypadala ztuhle, ale po chvíli začala jemně pohybovat křídly, pak rychleji, jakoby zahřívala motory, a nakonec odlétla. Po konzultaci s odborníky jsem zjistil, že to nebyla vážka, ale šídlo modré (Aeschna cyanea) - no jak jsem říkal, v entomologii jsem diletant... : )