O estébáckých metodách

S tajnými nahrávkami politiků se nám roztrhl pytel. Na počátku této série skandálů byla kauza exministra životního prostředí Pavla Drobila, kterou svou tajnou nahrávkou rozpoutal bývalý šéf Státního fondu životního prostředí Libor Michálek.

Této kauze jsem tehdy věnoval drobný rozhořčený blog, ve kterém jsem prorocky uvedl, že u nás se "nikdy nic nevyšetří", což se také stalo, protože policie na popud státního zastupitelství případ odložila a nikdo se už nikdy nedozví, jak to ve skutečnosti bylo.

V souvislosti s touto kauzou se objevilo zajímavé vyjádření Milana Knížáka, které přinesla "Kulturně-hospodářská revue Fragmenty" (pokud nevíte, o co jde, pak vězte, že jsou to takové prohradní Haló noviny). Všimněte si, že panu Knížákovi nezáleží na tom, zda nahrávka byla důležitá, či ne, ale vadí mu, že si někdo někoho nahrává, protože to považuje za "estébáckou metodu", cituji:

"Kauza kolem ministra Drobila mě připadá nechutná především v tom jak nikdo otevřeně neřekne, že nahrávat si své spolupracovníky, svého šéfa nebo politiky, které jdu navštívit,  je absolutní svinstvo. Pro mne je takový člověk nedůvěryhodný, bezcharakterní a připadá mi odporné se s ním vůbec bavit. To jsou estébácké způsoby. Pokud mám něco proti svému spolupracovníkovi, nebo svému šéfovi, tak mu  to otevřeně sdělím a pokud je to opravdu závažné, tak s tím jdu na policii, ale amatérsky fízlovat, to je pod úroveň normálního člověka. Je lhostejné jestli byla nahrávka důležitá nebo ne, odporný je fakt nahrávání. Doufám do budoucna, že pan Michálek už nikdy nesežene slušnou práci, poněvadž s člověkem, který se chová jako on, není možné spolupracovat. Naše společnost nepotřebuje neustále vyvolávané skandály, ale prostou lidskou slušnost, jasné a konkrétní diskuze, které nevedou ani k hádkám, ani k nenávisti, ale řeší meritus věci, otevřené jednání. Bohužel, otevřená jednání naše media kvalifikují jako zločin."

Tady se dostávám k tomu, proč vlastně o této věci, která médii již dávno proběhla, dnes píši. Dočetl jsem totiž velice poutavě napsanou autobiografii geniálního českého vědce Otto Wichterla, který je veřejnosti znám jako vynálezce kontaktních čoček. Wichterle popisuje velice zajímavou událost, která se mu přihodila za komunistické totality, když mu bylo přislíbeno 40 pracovníků, kteří by se v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV věnovali vývoji kontaktních čoček. Hovoří O. Wichterle:

Všimněte si té úžasné analogie. Dnešní společnost je – stejně jako ta předlistopadová – prolezlá lháři, podvodníky, zloději a korupčníky. Pokud se někdo pokusí toho či onoho gaunera usvědčit s pomocí nahrávky, neřeší se její obsah, ale její autor je označen za gestapáka nebo za estébáka, prostě jak se zrovna hodí. Ptám se, jaký je rozdíl mezi soudruhem Kožešníkem a panem Knížákem?

Doporučená literatura:

Wichterle O. (2007): Vzpomínky. Academia, Praha, 206 s.