Lanýže tajemné, vzácné a drahé

O lanýžích slyšel asi každý – ale málokdo měl možnost takový lanýž na vlastní oči vidět nebo jej dokonce v přírodě nalézt. Není to nemožné, a to dokonce i u nás, třeba jen nedaleko od Prahy. Naše lesy jsou sice právě zapadané sněhem, ale je tomu vlastně jen necelý měsíc, co v Itálii vrcholila sezóna lanýžů. Protože jsou lanýže tak trochu záhadnou houbou, rozhodl jsem se jim věnovat tento blog.

Lanýže (rod Tuber) jsou houby patřící mezi tzv. podzemky. Možná to netušíte, ale celá řada hub vytváří plodnice pod povrchem půdy, takže nad nimi procházíme, aniž bychom o nich měli tušení (pokud tedy chodíme v lese). Bez kopání je můžeme najít pouze v případě, kdy se plodnice vytvoří těsně pod povrchem půdy a z části pak vyčnívají ven, nebo jsou odkryté díky zvěři, prudkému dešti, sesuvu půdy, vývratům apod.

Podzemky obecně nejsou vzájemně nijak příbuzné, naopak patří k těm či oněm houbám, které normálně tvoří plodnice nad povrchem – máme tak podzemní příbuzné holubinek, hřibů i dalších hub. Lanýže patří do řádu Pezizales jsou příbuznými např. řasnatek z rodu Peziza.

Řasnatka hnědá – Peziza badia, nadzemní příbuzný lanýžů. Rejvíz.

Houby, které vytvářejí plodnice pod zemí, jsou často vyhrabávány zvěří, která je požírá a napomáhá tak jejich šíření. U nás se nejčastěji můžeme setkat s jelenkami (rod Elaphomyces). Tyto houbičky vytvářejí drobné hlízkovité plodnice nehluboko pod povrchem půdy, zejména ve smrkových lesích. Objevit je můžeme snadno – pokud si ve smrčině všimneme místa, kde ryla černá zvěř, a zejména pokud je po dešti, máme šanci objevit zbytky či dokonce celé plodnice jelenek.

Jelenky odkryté divokými prasaty a omyté deštěm. Poříčko nad Sázavou.

Nálezy lanýže letního, který roste u nás,  jsou víceméně náhodné,- obvykle jde o plodnice odkryté zvěří. Přestože lanýže často rostou z části na povrchu půdy, jejich nenápadná barva je v listí a hlíně činí téměř neviditelnými. Jen pokud přesně víme o místě, kde lanýže rostou, máme naději, že je při podrobném průzkumu objevíme (ale často to znamená lézt po čtyřech). Na lokalitách mohou růst po mnoho let, plodnice se objevují  počátkem léta a rostou až do podzimu.

Lanýž letní, chráněný druh houby.

V současné době probíhá v České republice výzkum zaměřený na lanýž letní. Např. byla vyvinuta metoda, která umožňuje zjistit jeho přítomnost na konkrétní lokalitě bez nutnosti nalézt plodnice, což je často problém. Z odebraných vzorků půdy nebo směsi mykorhizních kořenů se v laboratoři extrahuje DNA a pomocí tzv. specifických primerů se provede reakce v molekulární biologii označovaná jako PCR. Pokud je v daném vzorku přítomná DNA lanýže, reakce je pozitivní. Průzkum je zatím na počátku, ale možná se ukáže, že lanýž letní je u nás rozšířenější houbou, než si doposud myslíme. Na lokalitách můžeme společně s lanýžem letním nalézt i jiné druhy, např. běžně se setkáváme s lanýžem vydutým, který však nemá žádnou kulinární hodnotu.

Lanýž vydutý – Tuber excavatum. Plodnice ze středních Čech.

Co vlastně činí lanýže tak výjimečnými? Je to jejich specifická vůně. Koneckonců, právě podle jejich pachu je může objevit zvěř. Hlavně divoká prasata je mají v oblibě. Kromě toho lze však k hledání lanýžů vycvičit psy. Pes vycvičený k hledání lanýžů je velmi cenným pomocníkem. Sám jsem byl svědkem takové výpravy, kdy maďarský ohař (úžasný pes) dokázal v terénu bez problému nalézt desítky plodnic lanýžů (letního a vydutého). V jižní Evropě je používání psů běžnou praxí a vyhledávání lanýžů má svá pravidla a kulturu.

Lanýže jsou také jedinou mykorhizní (symbiotickou) houbou, kterou lze s většími či menšími úspěchy pěstovat. Slouží k tomu tzv. lanýžárny, tedy vysazené porosty doubků nebo lísek. Můžeme se s nimi setkat v jižní Evropě, ale u nás, pokud je mi známo, pokusy o jejich zakládání skončily nezdarem (nebo se nedotáhly do konce). Základním problémem našeho území je však to, že ty nejcennější druhy lanýžů, tedy Tuber magnatum a Tuber melanosporum, u nás nerostou. Právě tyto druhy patří k těm nejcennějším a na zahraničních trzích lze jejich plodnice koupit za astronomické částky. Nejvýše je ceněn druh T. magnatum, který někdy bývá označován jako bílý lanýž nebo piedmontský lanýž podle severoitalského regionu Piedmont. Hlízy těchto lanýžů dosahují hmotnosti až stovek gramů, výjimečně i nad jeden kilogram. Ceny za jeden kilogram se běžně pohybují v tisících eur, přičemž jsou ovlivňovány jednak aktuálním stavem úrody, jednak kvalitou a velikostí plodnice.

U nás rostoucí lanýž letní je v jižní Evropě také prodáván na trzích, kvality a ceny výše uvedených druhů však zdaleka nedosahuje. Navíc u nás je to chráněná houba, takže snaha sebrat jej pro kuchyni znamená koledovat si o malér. Ale šance na jeho nalezení tu je. Na jižní Moravě nebo na Českém krasu na Karlštejnsku jej se štěstím spatřit můžete. Plodnice mohou vyrůstat těsně podél cest nebo ve březích podél nich. Pokud jsou omyté deštěm, vašemu zraku by svým pozoruhodně tvarovaným povrchem hlíz nemusely uniknout - no ale musíte si pár měsíců počkat : )

Nálezy lanýžů by se správně měly evidovat. V takovém případě by bylo třeba plodnici sebrat a doručit na některé mykologické pracoviště, např. do muzea nebo poradny České mykologické společnosti, kde by nález a jeho lokalita byly zaevidovány a houba řádně určena (lanýži letnímu je podobný i jiný druh, lanýž zimní – T. brumale, který není chráněný, ale laik jej nemá šanci odlišit). Problém je však v tom, že zákon u nás nerozlišuje účel, pro který se sběr hub provádí, takže navádění k takové (z hlediska vědy záslužné a z hlediska lanýže zcela neškodné) činnosti by mohlo zavánět kriminálem. No ale něčem podobném jsem tu už dříve psal...