Ekonom ví všechno lépe

Kolega bloger Petr Lamač napsal článek „Ekolog ví všechno lépe“. Navzdory kladnému hodnocení se jeho autor plete téměř ve všem, co napsal, takže se nabízí cimrmanovské „věru nevím, co vám vytknouti dříve“.

Heslo spontánní blokády...Zuzana a Josef Havlínovi

Polemizovat s článkem Petra Lamače je obtížné, protože takřka každá věta je zavádějící a vyžadovala by komentář. Autor především míchá hrušky s jablky. Slovo „ekolog“ označuje vědce, který se zabývá vztahem živých organismů a životního prostředí. V přeneseném významu je ekolog i vědec, který zkoumá (obvykle negativní) vlivy člověka na přírodu, nicméně tento pojem nelze směšovat s „ekologickými aktivisty“, jako to činí autor a jako se před mnoha lety ztrapnil jistý politik výrokem „ekologie není věda, s vědou nemá nic společného, je to ideologie“.

„Ekologičtí aktivisté“ jsou různorodou skupinou lidí s různými preferencemi a názory, takže generalizování v tomto smyslu není šťastné. V úvodu článku autor uvádí do paralely ekologické aktivisty a komunisty – kdyby přečetl např. knihu Jiřího Vaňka z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR „Nedalo se tady dýchat“, pochopil by, že to byli právě ekologičtí aktivisté (a s nimi i přírodovědci), kteří tvořili opozici komunistické diktatuře a že první demonstrace proti režimu, které odstartovaly „sametovou revoluci“ v listopadu 1989, měly právě ekologický podtext!

Krom toho, generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš ve svém neslavném projevu na Červeném Hrádku kritizoval ekologická hnutí, která byla „diktatuře proletariátu“ trnem v oku. Každý ví, že za socialismu se režim choval k životnímu prostředí barbarsky a teprve nástup demokracie se společenskou poptávkou po „ekologii“ umožnil změny k lepšímu. Těžko si lze představit, že by to někdo chtěl zpátky.

Petr Lamač si pro kritiku aktivistů vybral dva konkrétní problémy: kůrovce na Šumavě a energetickou koncepci ČR.

Začněme s energetickou koncepcí. Je všeobecně známo, že někteří „ekologičtí aktivisté“ vystupují proti jaderné energetice a prosazují energetické úspory a zapojení tzv. alternativních zdrojů. Tady je třeba zdůraznit, že ani v tomto případě nelze generalizovat – jaderná energetika zdaleka nevadí všem „ekologickým aktivistům“ a ne každý aktivista je bezvýhradným stoupencem biopaliv nebo solárních panelů. A dále je důležité připustit, že pokud někomu vadí jaderná elektrárna – třeba proto, že z ní má strach, přičemž je jedno, pokud je to strach vnímaný ostatními jako iracionální – má na tento pocit plné právo! Osobně jsem zastáncem jaderné energetiky, ale nemohu někomu upírat jeho odlišný postoj: mohu s ním diskutovat, přesvědčovat ho pomocí faktů, ale ne ho umlčovat. Demokracie je totiž o tom, že se o věcech svobodně diskutuje.

Petr Lamač tvrdí o aktivistech, že jsou to nevzdělaní fanatici, co chtějí diktovat druhým, co mají dělat a že jdou přes mrtvoly. Vůbec si neuvědomuje, že sám poněkud fanaticky dělá přesně to, co vyčítá aktivistům. Ač bez vzdělání (jeho jedinou kvalifikací je pár nabiflovaných skript), pravdu má pouze on. Kde jsou ty mrtvoly po aktivistech, o kterých mluví? Komu jaký aktivista co reálně diktuje? Změní něco protesty pár desítek občanů před branami Temelína na energetické koncepci vlády? Pochopitelně, že ne.

Naprosto tragický je však nesouvislý text autora o kůrovci na Šumavě, ze kterého je evidentní, co Petr Lamač o problému ví: naprosto nic! Cituji: „Značná část veřejnosti kroutí hlavou nad zuřivými výkřiky ekologů z paneláku, kteří tvrdí, že kůrovec je projevem vůle matky přírody, a že Šumava si pomůže sama. Názory odborníků ani místních obyvatel neberou v potaz.“

Ve skutečnosti je „boj o Šumavu“ střetem rozdílných koncepcí a vnímání ochrany přírody v národním parku. Jde o střet prakticky všech přírodovědců a části lesníků na straně jedné a zbývající části lesníků (podporované některými politiky, lobisty a kmotry) na straně druhé. Ekologičtí aktivisté v tomto případě prakticky pouze tlumočí stanoviska vědců a stínové rady NP Šumava. Mimochodem, když autorovi tak vadí komunisté, jak se potom staví k tomu, že velký bojovník proti „aktivistům“, totiž bývalý ředitel NP Šumava Jan Stráský, byl členem KSČ a že na na personálním oddělení na špinavou práci použil bývalého důstojníka STB?! Nemluvě o tom, že proti aktivistům se na Šumavě vyslovuje plejáda bolševických hrdlořezů, mezi nimi generál Zdeněk Zbytek.

Osobně se jako přírodovědec a člověk, který má rád Šumavu, řadím do prvního z táborů. Kůrovcová kalamita je také důsledkem mnohaletého špatného lesnického hospodaření na Šumavě – tedy vinni jsou právě lesníci-zemědělci, respektive jejich nedůvtipné křídlo, které odmítá vnímat procesy v lesích komplexně. Media, která z kůrovce udělala problém „kácet vs. nekácet“, napáchala mnoho škod: všichni z „mého“ tábora jsou jednoznačně pro zásahy proti kůrovci ve všech hospodářských lesích na Šumavě a odmítají jen zasahování v nejcennějších částech parku, kde zásahy nemají žádný smysl a jsou nepřípustné z hlediska ochrany přírody – vysvětlovat tuto problematiku je však mimo rámec tohoto článku (zasloužila by si samostatný blog, někdy příště).

Existuje skvělá kniha nazvaná „Co vyprávějí Šumavské smrčiny“. Napsali ji naši přední vědci a problém je zde skvěle vysvětlen i pro lidi bez znalostí přírodních věd - pro ekonomy je jako dělaná (lze ji stáhnout ZDE). A např. v Hospodářských novinách byl před časem publikován s rozhovor s velikánem české přírodovědy profesorem Ložkem, jmenoval se „Problémy Šumavy člověk nevyřeší“…

Možná by Petr Lamač neměl tolik drzosti vyvyšovat se nad osobnosti, kterým ve svých vědomostech a zkušenostech nesahá ani po kotníky – to by však musel více studovat a méně psát...