Byl jsem v sále s Nicholasem Wintonem

Zvoní telefon. Šedivé odpoledne, za oknem chumelenice a já s hrnkem kafe sepisuju článek o uranu a thoriu do časopisu Biometals. Volá táta. Večer je premiéra dokumentu Nickyho rodina. Je to o Nicholasi Wintonovi a on tam má být osobně, tak jestli půjdu. Určitě.

Nicholas Winton

K tomu dokumentu mám i tak trochu osobní vztah. Režiséra Mateje Mináče totiž znám z brigády na filmovém festivalu v Karlových Varech. On tehdy neměl novinářskou akreditaci a svérázným způsobem se dožadoval přístupu k počítači v tiskovém. Pustil jsem ho, až když začal být  nepříjemný. Možná jsme tehdy měli oba špatný den. Ani nevím, proč mi utkvěl v paměti – snad proto, že jeho maminka se po Varech jakožto festivalová fotografka pohybovala po trajektorii, která bezezbytku splňovala parametry neřízené střely. No a teď po letech se jeho jméno objevilo u dokumentu o jednom z nejneuvěřitelnějších příběhů 20. století.

Mladý a úspěšný burzovní makléř pomohl – za vynaložení neuvěřitelného úsilí – zachránit téměř 700 československých dětí. Když udělal všechno, co se  dalo, žil dál naplno svůj život a nebýt náhody, nikdy bychom se o jeho ušlechtilém činu nedozvěděli. Když jsem poprvé viděl záznam z BBC, kdy kolem starého pána vstanou ti, které zachránil, měl jsem slzy v očích. A on teď ve věku 101 let přiletěl tryskáčem do Prahy, aby se premiéry mohl zúčastnit – dělilo mě od něj jen pár metrů. Neuvěřitelné..! Je neskutečnou ostudou, že tento opravdový Člověk doposud nedostal Nobelovu cenu za mír. Jděte už do háje s politiky, proč neoceňujete skutečné hrdiny?!

Nicholas Winton se s námi na závěr večera  rozloučil jen několika slovy, přičemž kladl důraz na slovo etika. Stál jsem v hledišti, tleskal – a jeho životní příběh, ohromná skromnost a právě důraz na etiku ve mně vyvolaly poněkud výbušný koktejl pochybností.

Není ten Winton ve skutečnosti jen nekonečně falešný a prázdný? V dnešním světě, kde je dobrovolná a nezištná práce pro druhé chápána jako slabost a hloupost? Ve světě, kde jsou na výslunní ti, kteří kladou důraz na sobectví, hulvátství, ostré lokty a bezohlednost? Kde nejdůležitější ze všeho má být za všech okolností zisk? Kde i nejvyšší "autority" hovoří o tom, že "fauly při hře jsou žádoucí, pokud vedou k výhře a nevšimne si jich rozhodčí"? Nebyl ten Winton blázen, když pro nic za nic zachraňoval nějaký fakany z východu, místo aby v klidu a pohodlí vydělával prachy? Bylo to tržní? Těžko – spíš to bylo neuvěřitelně levičácké...

Ne pane Wintone, já Vám ze srdce děkuji. A jen doufám, že se svět nedostane do situace, kdy bych stál před podobným rozhodnutím, jako jste stál Vy, anebo ti, kterým jste pomohl. Díky!