Zapíchnutá pekelnice

Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která byla a je dodnes samá ruka a samá noha a která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. Už dost přituhlo, ale bude to ještě mnohem horší... (9)

Když mě bylo osm, byli jsme celá rodina o víkendu na chatě. Léto, ohýnek, buřty, limonády, nanošené dříví, zmuchlané noviny a očekávání.

Zejména starší bratr byl v očekávání. Nervózně si pohazoval s vidlemi na opékání buřtů. Byla to taková dlouhá vidlice s dvěma ostrými hroty na konci. Skoro jako z pekel. Bratr ji zabodával do trávy, do stromů, do písku. Prostě zlobil.

A já tam byla taky. Hrála jsem si opodál, poblíž. Dokonce jsem se pak pro tu kritickou chvíli stala jeho terčem. Neomaleně mě obhazoval vidlemi a já uskakovala. Bála jsem se toho, co se může stát a toho, co se taky pak stalo. Nevím, co se mu dělo v hlavě, ale nakonec se to stalo. Napíchl mě jako buřt.

Mrštěná vidlice zajela do nožky, do nártu a zůstala trčet. Připíchl mě k zemi jako červa. Já zařvala. Krev tryskala a slzy stříkaly. Řvoucí jsem klopýtala s vetnutou vidlicí do domu, zmatený bratr za mnou. Rodiče to nenesli dobře. Převezení do nemocnice bylo ale dílem okamžiku. Doktor ránu po vidlici ošetřil, zaštupoval a já pak byla skoro měsíc doma.

Takže i když můžu vypadat neškodná a až skoro andělská, tak to je jen zdání. Mám totiž na sobě znamení přímo z pekel.