Už zase!

Včera v noci (proto by se mělo chodit brzy spát) na mě tvrdě dopadla tíha soucitu k mé dceři. Má vlastně hrozně málo hraček.

Když teda nepočítám hračky, ze kterých vyrostla nebo takové ty hračky, které by měli zakázat vyrábět a zakázat návštěvám kupovat. Těch má habaděj. U nás ve skříni.

Ale jinak má hraček málo, aspoň když to srovnám s dětmi holek na emiminu. Proto jsem nelenila a vyhledala si všemožné edukativní hry, protože má dcera chápe asi tak z 35%, jak se hraje pexeso, z čehož usuzuji, že je geniální, tudíž je mou mateřskou povinností vůči ní i společnosti ji v tom podporovat. Zapsala jsem si do poznámek do mobilu, jaké hry a knihy jí chci koupit. No a přes noc se mi to nerozleželo, takže jsem hned v sobotu zrána vyrazila do obchodu. Štěstí se na mě usmálo a já toho nakoupila ještě mnohem víc, než jsem plánovala. Vše kvalitní a nadmíru edukativní. Zkrátka skutečná, dlouhodobá, stoprocentně návratná investice do Emminy budoucnosti.

Mimochodem, komu to celé nedává smysl, tak můj muž je pracovně pryč, jinak bychom samozřejmě jeli na hory nebo dřeli jak mezci na zahradě a do obchodu by se pro další „krámy“ nejelo.  Ale on tu není a já jen doufám, že se nepodívá na účet.

PS: Abych smazala své výčitky svědomí, že po týdnu deště, když je konečně hezky, jedeme do obchoďáku, vzala jsem Emmu ještě na pískoviště. Myslím, že nemám daleko k dokonalé matce.