Z deníku mimina - brácha

Rodiče si myslí, že budeme s bráchou kamarádi, ale já úplně nevím, jestli s někým, kdo mi tajně píchá do očí, hodlám v budoucnu spolupracovat. 

Brácha je milej, řekla bych skoro až neškodnej. Má dva a půl roku, dvacet zubů, vysokou hlasitost řevu, fetišistický zájem o pupíky a závislost na autech, hlavně popelářích a policii. Naše společná cesta životem nezačala v porodnici, kdy jsem mu jakože dala knížku, fakt nechápu, kdo tyhle kraviny vymýšlí. A ještě blbější někdo, kdo tomu věří....Každopádně bratra jsme měla přečteného už v děloze. 

Zatímco jsem si harmonicky proplouvala plodovými vodami a snila o své šlechtické budoucnosti, někdo stále rušil mé kruhy. Ječel, řval a vztekal se. Brácha. Občas mě i kopl. Někdy teda i pohladil, když do něj máti hustila, že má v břiše mimi. Bohužel ho teda matčin pupík zajímal více než dokonalý fetus skrývající se pod vrásčitou kůží, ale dobře, to mu můžu odpustit. 

Co pro mě bratr vykonal? V prvé řadě mi skvěle zařídil prenatální bejvák. Máma po těhotenství s bráchou měla tak roztažené všechno, že její děloha byla jak čtyřpokoják a porodními cestami jsem mohla vykráčet prakticky s hlavou vztyčenou. 

Brácha mě má asi rád. To je pochopitelné, to nepopírám. Ještě donedávna mě hladil, nosil mi hračky, nadšeně zkoumal můj pupík a snažil se matce neúspěšně asistovat při koupání. Až na zmiňované píchání do očí "dívej, očičko" a nechtěné převrhnutí několika předmětů na mou hlavu ukázkovej sourozenec. 

Nicméně bratr začal navštěvovat jesle a myslí si, že dospěl. Chová se jak sobeckej, nerudnej důchodce. Vytrhává mi svoje hračky z ruky, vytrhává mi moje hračky z ruky a když něco bořím nebo shazuju, důležitě mě poučuje slovy "To se nedělá!". 

Takže mé pocity jsou rozporuplné a musím dát vztahu s bratrem čas. Možná přeci jen najdeme společnou řeč, možná až budeme společně terorizovat rodiče. Tak nějak cítím, že já budu mozkem operace a bráška udělá všechnu špinavou práci.