Když si rozmazlená princezna dupne a tak dlouho přemlouvá, až se jí nakonec vyhoví... Když si pak ta samá princezna neví rady a chce to vzdát... Nakonec.... Však si to přečtěte sami.
***
Přišla jsem k němu.
Byl vysoký.
Byl obrovský.
Nevěděla jsem, že draci jsou taková monstra! ( to bude něco pro Jana Šika)
Vážil přes tři tuny, byl černo-žlutý a zle na mě vrčel. Naštěstí nechrlil oheň.
"Neboj, on tě neukousne," řekl mi majitel a posadil mne na něj. Jéééžííš, srdce mi bušilo. Tohle monstrum jsem si toužila osedlat už dávno. Ale prý to pro mě není vhodné. Princezny prý nesmí sedět na drakovi. Ale jsem někdy velmi přesvědčivá a tak jsem si to vydupala.
"Normálně ho povedeš, opatrně, nechvátej a on bude dělat přesně to, co chceš." bylo mi sděleno.
"Jo, no určitě," blesklo mi hlavou, takhle to u mě ale nefunguje. Já musím bojovat skoro o holý život a být velmi trpělivá a pak se možná stane zázrak a začne vše fungovat správně.
Drak zařval, až jsem naskočila, ale nadechla jsem se a řekla si: "Holka tohle zvládneš."
Uff, vzala jsem opratě, zavrtala se do sedla a pomalu pobídla draka kupředu. V mysli se mi vybavilo, kde je vlevo a kde vpravo, ale ruce se mi pomotaly a já vedla vzteklouna příliš prudce. Naklonily jsme se spolu, až jsem vykřikla.
"Neřvi a kočíruj pomaleji." uslyšela jsem radu. "Nechvátej na něj. Nesmíš ostře, musíš něžně."
Pohladila jsem tu nestvůru a vedla ho o dost pomaleji vlevo, ale on šel rychle a málem mě vyhodil ze sedla. Bála jsem se ho a málem jsem se rozbrečela. Bylo to vážně děsivé. Už jsem se viděla, jak ležím na zemi a musím na něj znovu vyskočit, protože do sedla se musí člověk hned vrátit, jinak už bude utíkat vždy.
Nevypadla jsem! vzala opratě jen do jedné ruky, obě se nemohly domluvit, jak budou vést. V levé, neboť jsem levák, mi to šlo o moc lépe.
Pravou jsem ho drbala za ušima a přemlouvala, aby byl pomalý. Nakonec zpomalil, ale ty směry! to byl děs. Stále šel moc vlevo a když jsem ho pobídla, ostře zahnul doprava a já málem spadla.
"Nevzdám se," řekla jsem si. Pevně jsem se zapřela nohama mezi jeho krk a hřbet, zadek jsem narvala až dozadu, abych měla oporu a znovu uvedla tu velemrchu vchod.
Řval a snažil se mě shodit, vyváděl jako pošuk, vrhal se hned vlevo, hned vpravo, ale já seděla jako přikovaná. Ještě chvíli jsem s ním zápasila, potom lehce odfrknul a zklidnil se. Možná že ucítil, že už se nebojím a že už to s ním umím, nevím, ale za necelou hodinu už jsme byly celkem kámoši.
Ještě tu a tam se mnou hodil, ale bylo to zřejmě spíš omylem, začala jsem mít pocit, že mě začal mít dokonce rád. Přestal řvát a nechal se vést jako poslušný koník, nakonec to byla hračka pracovat s ním.
Kdysi jsem psala o mém "umění řídit" a o mé touze zkusit i něco většího a děsivějšího... bylo mi vyhověno a skoro jsem to obrečela. Ale protože se nevzdávám, tu cyklostezku jsem uválcovala do krásna˘
