Zimní láska...navždy?

Jak to vypadá, když zima končí. Láska na konci zimy, kterou nezabije ani člověk.                                                                              Taky máte tak moc rádi příchod jara? A co když tím někdo trpí? Co když to někomu trhá srdce?

Byl ze všech nejmladší. (Vždy bude, nikdy nebude tak dospělý jako ostatní.) Vzhlížel k nim s úctou a respektem.

Co oni vše dokáží? Teplo, mráz, vodu, vítr, to vše ovládají. 

***

Letos, když se opět narodil, těšil se na svůj krátký život. Jen 28 dní, ale už si zvykl, že 29 je jen občas. Měl přesně naplánováno, kdy se co stane.

První den nebyl moc sebevědomý, ale měl skvělé učitele ve svých jedenácti bratrech. Věděl, že první krůčky budou těžké, stejně jako loni a v předešlých rocích.

Už věděl, kdy má co zařídit, kdy posypat, kdy zledovatět, kdy nechat vykouknout slunce, aby lidem zmrzlým po dlouhé zimě připomněl, že jaro se blíží.

Nastavovali slunci své tváře, začali uklízet na svých zahrádkách, těšili se na jeho konec. Věděl, že není oblíbený, protože lidé už jsou unaveni a nemohou se dočkat výletů a posezení venku, ale on tu byl od toho, aby zabránil brzkému líhnutí mláďat, aby pupeny nevyrašily příliš brzy.

On byl zkrátka jen jeden z těch studených.

Nevadilo mu to. Ještě stále se nacházeli lidé, kteří ho milovali. (třeba já, protože jsem se v něm narodila)

Lidé vychutnávali jeho nadílku s láskou na horách i v údolích. Sportovci, kterým zima nevadí.

***

Přišla právě včas. Zrovínka se vyklubal a rozkoukával se, když ji opět spatřil. Byla tak krásná, zralá žena, tak moudrá a klidná. Bílá jako sníh a tichá jako hladina zamrzlého rybníka.

Polibek, který následoval byl toužebně očekávaný dlouhých jedenáct měsíců. 

"Chyběl si mi, můj Miláčku." Zašeptala do otevřených úst. Shledání, při kterém tály rampouchy. 

Jejich touha mrzla až praštěla, svět zasypala nová tlustá vrstva sněhu. Lidé bědovali.

Jeho bratři mu nerozuměli. Věděli, že jejich láska nevydrží déle než do jejich odloučení. Odloučení rovná se smrt. A ta se den po dni blížila. Tak proč tolik citů a lásky, když za pár dní...?

Miloval ji.

Miloval ji a ona milovala jeho. Čekala na něj každý rok ve stejnou dobu. Zvláštní vztah vznikající vždy prvního a končící dvacátého osmého, jednou za čas dvacátého devátého.

Víc neměli.

Víc ani nepotřebovali.

Tento kratičký úsek jim stačil, aby žili. Spolu po boku, ruku v ruce, ústa v ústech, tělo na tělo.

***

"Už je čas." Řekla letos dřív, než čekal.

"Ještě ne, ještě není posledního." Zmáčkl ji víc ve svém objetí. 

"Uvidíme se za pár měsíců." Slíbili si. Věděli, že se brzy znovu potkají a budou pokračovat ve své lásce.

Vyrvali mu ji z náruče. Nestihli se ani naposledy políbit. Pod šaty ji nacpaly slámu, přivázali ji k žerdi.

Lidé zpívali a halekali, těšili se na její smrt.

Naposledy se k němu otočila. Ten pohled mu vyznal lásku.

"Budu čekat, Morano moje." 

Pak už ji jen pohltily plameny, její tělo hodily do řeky a lidé jásali. Oslava její smrti byla velkolepá. 

Když odbila půlnoc Únor umřel a narodil se Březen.

***

Hurá, jaro začíná! Kdo má rád jaro, ať zvedne ruku!

Písní odlehčím to napětí.