Vždycky se objeví, když ho nejméně čekám. Kdo? Můj osobní provokatér a svůdce Lucius, zvaný "Pekelný". Vycházím ze sprchy a ... sedí tam a vejrá. (hm, co bude dál?)
Ale on nevejrá na mě, on čumí do slova a do písmene do blba. Ještě víc ze sebe shodím osušku, hodím nohu na okraj vany a utírám si kotníky a lýtka, ale on... uff? Co se stalo? Žádné mlaskání, žádné uhrančivé pohledy.
"Lu?" promluvím na něj a on vyskočí, jako když na něj chrstnou svěcenku.
"CO?"
Stojím úplně nahá s rukama v bok. Neschovávám se a on si ani nevšimne.
"LU? nejsi nemocný?"
"Ale," jen mávne rukou. Položí rohy do dlaní a vzdychne.
"Už nemůžu. Jsem unavenej, je jich na mě moc a jsou rok od roku náruživější..."
Aha... ženský! Chichichi! Jak to chtěl, tak to má. Já mu říkala, že tři! mu určitě musí stačit. Ale on ne, on měl svou hlavu.
"Povídej." sedám si vedle něj na zem a pohladím mu záda. Oháňka se okamžitě schoulí k mému rozkroku a usne tam. I ona? Takhle unavenou jsem ji ještě neviděla.
"Však víš, kdysi dávno jsem vymyslel ženu." V zasnění se letmo pousměje. "Jenže, protože musí být stále po mým, naučil jsem ji, že se musí krášlit. Znáš to, barvičky na obličeje, oblečení, ze kterého vykukuje všechno možné."
"Počkej, všechny nejsem stejné."
"Já vím, ty ne, ty jsi moje a mám tě takovou rád. U tebe vím, že výplň trička není molitan, ale..." otřese se děsem.
"Dnes narazím na fakt pěknou babu, pěknou, ale potom když ji vysvleču, vypadnou z ní odevšad výplně. A kdyby jen to, když si svleče triko, najdu pod ním nějakou utaženou látku nebo co a ta když povolí... brrr, je to někdy šok."
"Chceme se líbit, to je přece jasné."
"Ale houby, je to všechno špatně. Chtěl jsem, aby se ženský líbily, aby byly nadržené a chtivé, abych jim potom měl plné peklo...."
"Cože? plné peklo?"
"A kam si myslíš, že ty ženský jdou? Znáš nějakou světici?" dělal, jako že přemýšlí a pak mě dloubl do žeber. "Prober se miláčku, ženská = peklo!"
"Nahoře žádná není?" Hodila jsem hlavinou směr nebe a on se plácl do kolen.
"Chachacha, ale jo, je tam třeba matka Tereza a pak ještě ta... ani nevím, jak se jmenuje, ale to není nic pro mě."
"Proč ne?!"
"Jsou takový... nudný a nejdou svést."
"Počkej, počkej, ale já chci taky do nebe."
"S tebou je to složitější, protože tebe chceme oba. ON i já. ON ti dává stále šanci a ty ji vždy promarníš, no... protože chceš mě..." (blog tady)
"Dobře a tak je to s těmi ženami v pekle?" jsem zvědavá.
"No právě! Mám jich tam takový harém a všechny... VŠECHNY!!! to chtějí. Ale já jsem jen jeden. A když mám vydržet ještě i tobě a Urianě a ..., jsem utahanej jako kotě."
Ukládá mi hlavu do klína. Laskám jeho hrbolatou zjizvenou kůži a chovám ho jako mimino.
"V přírodě to bylo dobře zařízené, samci se naparovali, byli zbarvení a silní a samičky si vybíraly a dělaly drahoty. Ale já jsem to asi přehnal a ony všechny jsou neustále roztoužené a přebarvené a divné, už mám strach je svléknout, protože z manekýn se někdy vyklubou ženy vhodné tak akorát pro upíry. Já nepotřebuju modelku, že né?! Podívej se na sebe..." ukázal na mě.
"CO?" mám se urazit?
Ztichl.
"No, že nemusím mít vyzábliny dva metry vysoké... jsem chtěl říct, že i malé šťastnaté jsou fajn." trošku mne uklidnil.
"A u tebe je dobré, že vím, co najdu, když se svlečeš, ale ostatní? Všechno je jen kamufláž. Řasy jako košťata, na obličeji vrstvy nějakého prachu nebo co? rty? uff, někdy jsou jako by je vysály vakuové pumpy... prsa, buď vycpaná nebo umělá, ach jo... vlasy přebarvené do odstínů duhy..."
"Taky jsem obarvená..., víš kolik mám na hlavě stříbra???"
"Zlatíčko, tebe takhle zbožňuju, ty jsi skvělá, ale u nich se musím přemlouvat, abych vůbec skočil."
Už to nevydržím a směju se na celé kolo.
"Tak neskákej." líbnu ho na ucho. Rukou mu automaticky hladím pravý roh, má ho menší a takový kroucený, vždy se mu dostává větší péče, než tomu levému.
"Ale já musím...jinak bych s nima měl peklo." skoro fňuká.
"Miláčku, jsou v pekle, nemají si tam užívat..." zvedá hlavu a dochází mu to. "Jsou tam za trest... a jaký je největší trest pro roztouženou ženu?"
"Juchú!!! No jasně, nedat jí!"
"Ach, Miláčku, ještěže tě mám, já bych se asi usouložil k smrti." Rychle mne políbí a LUSK! Je zase ta tam.
Jsem taky ženská a abych dobrovolně nechávala mého milovaného pekelníka jiným ženám na pospas? TO URČITĚ! Teď bude Luciusek odpočinutý, roztoužený a zase můj.
Jo, i ve mě je kus potvory, ale já za to ani nemůžu. Když něco chci, nerada se dělím. A o jeho pozornost se s nikým, s žádnou jinou, dělit nebudu. Zřejmě zase do nebe nepřijdu. Promiň Bože.
