Vševěd byl trpělivý a nakonec ... vyhrál!

Poslední příběh o Taře, Vševědovi, o princi-rybáři, o malém domku na pláži, o východu a o západu, o malé holčičce... Držme jim palce, ať vše dobře dopadne.

***

První příběh o nevěrnici byl tady.

Druhý byl zas o nevěře z jeho strany.

Třetí o těžkých chvílích a narození holčičky.

***

Opustili jsme příběh o princi-rybáři a Taře právě ve chvíli, kdy jim Zlatovlasý muž ukázal svou citlivou stránku, a kdy se narodila malá Stellinka. (pokud nevíte, o čem je řeč, vraťte se na začátek)

***

Rodiče si všimli její uzavřenosti a začali ji sledovat. Cítila jejich pohled, když seděla na skále v silném vlnobití a držela se za ruku s tím mládencem.

Byla překrásná. Se svýma zelenýma očima, průsvitnou pokožkou a nazrzlými vlásky do pasu, připomínala vílu.

Chápali, že si jednou někoho najde, ale tenhle ‘mládenec’? se ke Stelle nehodil, vždyť to byl... Jeho zlaté vlasy a vousy... Tara přesně věděla, co se stane.

Stellinka se zamiluje a on jí zlomí srdce. To nemohla dopustit.

"NE!" volala do oblak. "Tohle nikdy nedopustím." Zahřmělo se a blýsklo. Věděla, že se Vševěd zlobí, ale ONA byla matka!

"Kdo to byl?" zeptala se Tara.

"Mamko, to je..." zastyděla se Stella. "vlastně ani nevím, jak se jmenuje, ale je moc milý a má mě rád."

Tara se zlobila.

"Odkud ho znáš?"

"Už je to dávno, ale jednou... 

Když jsem byla ještě malá... Když jsem si hrávala si na pláži ve stínu těch vysokých hor... 

Jednoho dne, pamatuješ, jak moji krabi závodili, kdo se první dostane zpět do moře? se obloha strašidelně zatáhla, vlny se vzedmuly a vítr fičel hrozivěji než jindy.

Když jsem se otočila, uviděla jsem chlapce se zlatými vlasy. Byl starší a já měla radost, že tady někde bydlí i jiní lidé. Nikdy jsem neviděla jiné lidské dítě.

Chtěla jsem se skamarádit, ale on na nic nečekal a utekl. 

Pak se to opakovalo asi třikrát do roka ještě několik let. Vždy přišel s tmavou oblohou a velkým větrem, vždy to bylo po ránu, pak dopoledne. Už jsem poznala tu chvíli, když se měl objevit a těšila jsem se."

Tara posmutněla. On neměl v úmyslu se seznámit, jen byl zvědavý, jak vyrůstá dítě jeho milované a soka v lásce. Věděla to. Bála se pomsty.

"Zaskočila jsem ho." pokračovala zrzka. "Časem se začal objevovat v pozdější dobu  a byl starší a starší. Je tak chytrý, nevím kde se vše naučil, ale ví o celém širém světě. Naučil mne poznávat přírodu, zvířata i počasí, které se blížilo."

Objala svou matku: "Maminko? Asi jsem se zamilovala!"

"Zapomeň na něj, Stelli, tohle není muž pro tebe. Nelíbí se mi, že scházíte."  Takhle tvrdou mamku neznala. 

Dlouho do noci plakala. Plakala i následující den. Chtěla znovu vidět toho chlapce, který ji začal navštěvovat v odpoledních dobách. Byl vyspělý a rozumný, chytrý a ona se beznadějně zamilovala.

Tara stále častěji k večeru stála na pláži  a zlobila se do mraků. Byl tam schovaný jako záškolák, přestože v tuhle denní dobu už z něj byl postarší pán.

"Neschováš se za nimi." pevný postoj s rukama v bok, stále ještě byla tak krásná. Díval se na ni z výšky. Odhodlal se.

Nečekaně ho ucítila za svými zády. Jeho výraz mluvil za vše. Nenávist a touha po krásné ženě spojená s pomstou. 

"Nesmíš ji políbit." prosila.

Pamatovala si, jak to tehdy bylo s ní. Po jeho polibku by Stellinka přestala milovat jiné muže, přestala by stárnout a zůstala by navždy jeho ženou.

Jenže, tohle Tara moc dobře znala, pamatovala si jeho nenasytnost Lunou, měsíční paní. Nechtěla pro svoji dceru nevěrníka. Také věděla, že Vševěd by se domů za Stellou vracel až v noci, kdy z něj bude skoro kmet, že Stellinka by časem  byla nešťastná.

Po tolika letech se jí díval zase do očí. Změnila se, zestárla, ale zkrásněla. Teď! Teď ji ublíží! 

"Vezmu si ji, kdy budu chtít." Byl tak chladný, cítila v jeho slovech pomstu. Bála se o život své jediné dcery. 

"Prosím tě, nech ji." Prosila.

"Líbí se mi, když moje žena prosí." Zlomyslně se usmál. Dostala strach. Co tím chce říct?

"Už dávno nejsem tvoje žena, pamatuješ?"

Jeho pohled bodal jako dýka. Poznal, že má obavy.

"Nikdy jsem tě nepřestal milovat."  Zjemnil svá slova.

Došlo jí to. Nechtěl Stellu, přišel si pro ni. Celá ta léta,  čekal na vhodnou příležitost.

"Ale... já už jsem stará." z očí jí kapaly slzy.

"I já se změnil, věř mi."

Vzal ji za ruku.

"Neublížíš mu?" Zavrtěl hlavou.

"A jí?"

"Nikdy!"

"Tohle pro něj bude dostatečný trest, nemyslíš?" pomalu vyhrával. Stálo to za to, čekat tolik let...

***

"Miluju vás." Objímala ten večer před spaním svou dceru i manžela. Chovala se jinak, oba to cítili. Líbala je a plakala.

"Sbohem..." zašeptala tiše do noci a vyšla na zápraží.

Už na ní čekal. Rty starce a dnes již postarší hezké ženy se spojily a ona...

Opět se stala ženou Slunce.

***

"Maminko?"

"Taro?"

***