V autobuse se nepíská! Přestože je Silvestr, já myslím na něco jiného. (osobní zpověď)

Ano, už se to zase blíží. Moje noční můra. Ale co by člověk, tedy matka, neudělala pro svoji milovanou dcerku. To oznámení mi připomnělo spoustu nepříjemných situací. Sedmého ledna, stejně jako před rokem ve stejnou dobu mne čeká

PLAVÁNÍ!!!

Určitě jste si říkali, co je mojí noční můrou... Ano, u mne je to právě plavání se školou.

Kdo neví... Zdenička, je ve všem daleko za ostatními spolužáky, její mozeček pracuje ve věku devíti let jako mozek tří až čtyřletého dítěte. Sama na hodiny plavání prostě jezdit nemůže.

Jezdí s námi i děti z mateřské školy, takže věk osazenctva je od pěti do dvanácti let. Při prvních kurzech mne nemusely dlouho přemlouvat přeci, když jí pomůžu, půjde jí to lépe a bude ji to bavit.

Ale nadšení se vytratil hned to první úterý... 

Stály jsme na autobusové zastávce a očekávaly školní bus. Řidič přijel a otevřel zadní dveře. My stály u předních, to je samozřejmé, tam se nastupuje. Přeběhly jsme k zadním ve chvíli, kdy je zavřel a otevřel přední. No, tak dobře, hned první den trapas. Konečně jsme nastoupily, pozdravily jsme na celý autobus, řidič jen zakroutil očima a ani nezabučel.

Seděly jsme vzadu mezi svými, děti nám držely místo. Holčiny si broukaly: "... budeme řvát, čmárat si po těle, že jsem dva andělé..." Zpívaly moc hezky a lehounce, aby neobtěžovaly pana řidiče. Ten se ale obtěžovat nenechal. Zapnul rádio, přeladil na nějakou hodně metalovou stanici a volume hodil doprava! A my celou cestu mlčely, protože jsme neslyšely vlastní slovo. 

Plavání proběhlo... no, pro mne zase trapně. Když jste jediná dospělá žena mezi holčičkami, která jde taky do naha a do plavek, začnete se cítit divně. Holčiny, všechny, si mne prohlížely a komentovaly moji intimní úpravu:

"Moje mamka se holí celá, vy ne?"

nebo moje nohy...: "Moje mamka se holí častěji."

"Ano, moje taky, takhle zarostlá by do bazénu nešla..." (nejsem zarostlá) nebo prsa: "Moje mamka nemá tak velká prsa jako vy." "Moje taky ne."

Že vám to přijde vtipné? Mně tedy moc ne. Odpověděla jsem, že jsem jako malá holka jedla hodně polévky a proto mi tak narostla. Anička moudře konstatovala, že její maminka nejedla žádnou polévku a že ona si dnes přidá. Děvčata se začala těšit na oběd.

Plavaly jsme úspěšně, dostala jsem výtku, že musím mít koupací čepici i jako doprovod, že musím odlakovat nehty, protože do bazénu se s nimi nesmí, ale zase jsem byla pochválena za spolupráci s plavčicí a ostatními dětmi, které jsem samozřejmě taky nenechala utopit jako to moje.

Autobus už byl přistavený, my pojedly rychle svačinu, protože v busu se nesmí a nastoupily. Došla jsem k panu řidiči a poprosila ho, jestli by nám mohl zastavit v Telči na zastávce, když jede kolem, abychom nemusely jet daleko. Totiž naše škola není v Telči a my bychom musely jet jiným autobusem zpět domů. Kývl a něco zabučel. A my jely.

Když jsme se blížily k Telči, zvedla jsem se ze sedadla, aby na mne nezapomněl. Sledovala jsem bystře zrcátko a jeho pohled. Jenže žádný pohled nebyl. Rádio řvalo a on jel a jel, až přejel zastávku. Volala jsem na něj, ale on nic. Došla jsem přes celý autobus až k němu a poprosila ho, znovu, jestli by zastavil.

"Vy nevíte, že máte zmáčknout signalizační tlačítko?" zeptal se mě a já zrudla, protože mi to došlo. Omluvila jsem se a on zastavil asi třista metrů od zastávky. Poděkovala jsem hlasitě, rozloučila se s dětmi a učitelkami a vystoupily jsme.

Asi jsme to vzali za špatný konec, říkala jsem si, asi se naštval, že neumíme nastupovat. Příště se polepšíme.

Hm... příště...

Další úterý jsme stály v stejnou dobu na stejné zastávce. V žaludku jsem měla divno, byla jsem nervózní. Přijel, my stály u zadních dveří, ale on otevřel přední. Hm... Nastoupily jsme předními, na pozdrav odpověděl slovy: "Vy, nevíte, kudy se nastupuje?" "Pardon." jsem hlesla a složila se zahanbeně na zadní sedačky.

Kruci, co jsem mu udělala?

Plavání šlo. Holky sice opět zíraly, já se otočila a bylo. Zdeničce to šlo a opět se nikdo neutopil. Koupací čepici jsem měla, nehty bez známek laku, takže tentokrát jen pochvala. Jenže mne čekala cesta zpět.

Opět jsem poprosila pana řidiče, on prosbu odkýval, pustil řvoucí rádio a my jely. Zastávku samozřejmě přejel. Tentokrát jsem mačkala tlačítko jako zběsilá, ale on nic. Došla jsem k němu, on se lekl, nadával, ale nakonec zastavil někde úplně jinde. Opět divná situace.

Další úterý bylo o to napínavější, že řidič nechal celou dobu tlačítko zapnuté a já tedy neměla na co mačkat. Přejely jsme, on se mračil, my pak venku mrzly a já byla ještě ve vetším stresu.

Pátá cesta z plavání vše rozsekla. Tedy abych to upřesnila, došla mi trpělivost. Když jsem nastoupila, poprosila jsem ho o zastavení, on kývl a jel. Ale jak je jeho zvykem, nezastavil a já už opravdu nevěděla, jak na něj zavolat, a tak jsem pískla.

Jo, já vím, neslušné, ale... Nepískla jsem jako na psa, když mi uteče, ubrala jsem na síle a jen tak lehce upískla. Učitelky se na mě káravě otočily, já jen pokrčila rameny, řidič se koukl do zpětného zrcátka, šplápnul na brzdu a zastavil. Poprvé zůstal na správném místě, kde už na nás čekal manžel s autem. Omluvně s úsměvem jsem na něj zamávala, poděkovala a potom vystoupila.

Řidič na mě ještě krátce zatroubil a pak odjel.

Tentokrát do dopadlo k mojí spokojenosti, jen do doby než jsme další týden jely z plaveckého kurzu.

Řidič od samého začátku telefonoval. Telefonoval ještě asi dalších deset kilometrů a já stála u jeho sedadla a čekala, abych ho opět poprosila o zastavení na znamení. Když domluvil, otočil se na mě a štěkl: "Co si to dovolujete na mě pískat?" "Promiňte, ale vy jste zase nezastavoval a tak jsem..." Ale on neposlouchal. Jistě si to připravoval celý předchozí týden. "Co si o sobě myslíte? Že jsem nějaký váš poskok? To neznamená, že když si vložíte zadek v drahým fáru, že tu na mě budete pískat, jako na nějakého pasáčka vepřů?!" To byl nečekaný útok a přiznám se, že běžně nedávám ani ten čekaný. Mlčela jsem ještě dalších deset kilometrů a nevěděla, co na to říct. 

"Dnes jedu druhou stranou, vyhodím vás u výkupu." řekl, já poděkovala a plačtivě odkráčela na své místo. Učitelky kroutily hlavou a povzbuzovaly mne. Byla jsem mrtvá při představě, že takhle pojedu ještě alespoň třikrát. Když jsme dojely k výkupu, řidič otevřel zadní dveře, ale já se rozhodla, že vystoupím těmi předními. Vím, riskovala jsem, že se opět naštve a nevysadí mne, ale zkusila jsem to.

Když jsme ho míjely, chtěl mne pokárat, jak něco nevím a neumím se chovat. Bylo mi to jedno.

"Jděte do prdele!" odpověděla jsem a vyskočila na chodník. Úleva!

Nakonec jsem zvítězila, protože od té doby mne manžel u bazénu každé úterý vyzvedl a já už se nikdy nemusela s tím hrubiánem neotesaným potkat.

Zvítězila jsem, ano, ale jen do včerejšího dne (20.12.), kdy mi učitelky oznámily, že sedmého ledna jedeme nové kolo. Přemlouvaly mě a slibovaly horydoly. A já jsem nakonec opět souhlasila. 

A teď z toho nespím. Moje noční můry změnily tvar, vůni i příběh. Musím na ten den myslet.

Jakoby nestačilo, že jsem nabrala další tři kila, která jsem nestihla shodit a byly tu vánoce...

jakoby nestačilo, že děvčata povyrostla a přibyla další nová, která mne ještě nahou neviděla... a budou mít komentáře... 

jakoby nestačilo, že tentokrát budu mít starosti s vysoušením vlasů...

Krucíííín!!!

No, kila... na ně se vykašlu!

Holčičky musím nějak přetrpět.

Nenechat utopit Zdenýšku.

Ale co s tím pánem?

Do čeho jsem se zase dostala? A hlavně jak z toho ven???

***