"Já vím, že roky letí jako splašený, že už nejsem nejmladší, že věk se musí podepsat na každém z nás. Ale! Tohle přece už nejsem já!"
"Copak se ti stalo? Zlato moje?" Zašeptal do tmy.
Vzhlédla k němu, vždy ho milovala, uctívala, ráda ho potkávala. Byl statný a ne tak starý jako ona, a ona tohohle zajíčka zbožňovala. Poslední dobou byla smutná. Když ji potkal, nesmála se zurčivě a nestříkala z ní energie na všechny strany. Jen se ploužila a v klidu usínala v zákoutích.
"Už to nejsem já, vidíš? Lásko?" kdyby mohla, slza by ji ukápla.
"Jak to myslíš?" Povzbudil ji. "Znám tě léta a Miláčku, jsi to ty!" jeho slova měla dát naději, ale ona trvala na svém.
"Já vím, že roky letí jako splašený, že už nejsem nejmladší, že věk se musí podepsat na každém z nás... Ale tohle přece nejsem já!"
"Jsi stejná, jako když jsem tě poprvé uviděl." zalhal, nebyla to ona. Dřív byla veselá a otevřená kdejakým blbinkám, ale dnes... tichá voda. Ale nemohl ji nepodržet.
"Tehdy... když jsme se poznali, byla jsem silná a drzá a divoká, dělala jsem si, co jsem chtěla, nekoukala jsem na lidi. ŽILA JSEM!" uhladila si své řídké vlasy. "Dnes? Koukni na mě! Vlasy mám lámavé a mé paže...?" dotkla se svých dlouhých ruček, končících daleko za horami. "Jsou seschlé..."
Když o tom tak přemýšlel, měla trochu pravdu. Byla jiná, ale jemu se i tak líbila. Nechtěl by jinou, byl rád, že ji má u sebe, že není sám. A? Miloval ji.
"Miláčku, i já se měním... všimla sis?" začal se naparovat a nakrucovat na té skále, až by ho nejradši praštila. On byl o proti ní tak mlaďoučký a čilý, nestárl, naopak o něj se pečovalo a ta péče byla vidět.
Nezvedl ji náladu.
"Pamatuješ, když jsem se tenkrát rozparádila? Udělala jsem si nové cesty v polích a lukách? Byla jsem bouřlivák, ale dnes..." Ruce i nohy ji bolely, zkoušela se rozpínat, ale neměla sílu. Byla drobná a zranitelná. Chtělo se jí plakat.
Chtěl by ji rozesmát, ale ona byla vyčerpaná. Její síla slábla. Je pravda, že když se na ni shora díval, viděl, že je bolavá a křehká. Táhla se přes stotřicet kilometrů daleko. Její sexy křivky byly každým rokem trochu jiné podle toho, na kterou stranu si vybrala se vydat. Kroutily se a rovnaly a on se snažil vytáhnout, aby viděl ještě kousek dál, až k jejím kotníkům. Miloval pohled na ni.
Mnohdy ustoupila o pěkný kus bokem, až se i lidé divili, co blázní, pak se ale zase vrátila do své domoviny. Chtěla by zase utéct tomu korytu, pobíhat po lukách a polích, zvednout se v údolích a zabublat. U jezů mocně přetékat a nenechat se chytit ani u splavů. Napojit okolní lesy a v klidných hladinách nechat vykoupat zvěř.
Bohužel její vody byly mělké a síla se dostávala jen při tání na jaře. Ale jaro bylo daleko, slunce pálilo, byl červenec.
Berounka pomalu vysychala a s ní i krajina.
Křivoklátu ji bylo líto. Tak rád by ji pomohl, něco by udělal, ale jeho osudem bylo jen tam tak stát a čekat na davy, které ho budou obdivovat. Lidé do něj vkládali své investice, měli s ním plány, udržovali si ho jako oko v hlavě a vůbec netušili, že on chřadne kvůli ní.
Nejradši by vykřičel svůj žal do světa, aby ti lidé si všimli, že pomoc potřebuje ona. Že je ta tom špatně, že umírá. Nemohl. Směl pouze stát a poslouchat chválu na jeho vzhled, na moc, kterou na téhle hoře představuje.
"Lidé... Lidé, ona je důležitější než já. Zkuste se nad ní zamyslet, ona si sama nepomůže a já o ni nechci přijít. Miluju jí! Můžete ji ještě pomoct?!"
***
¦
