Už dlouho jsem neměla takový sen... samozřejmě o tobě!

Opraveno Přesně vím, kde jsem, jen si nemůžu vybavit, kde. Znám to tu jak své boty, vím, že za chvilku dojdu na rozcestí. Znáte to? Stále se opakující sen, který nemá konce?  

Pokud se dám nahoru, půjdu přes hladce od oveček vystříhaný kopec, za ním se bude pokračovat kamenitou cestou k upravenému stavení a zřícenině hradu. Před stavením se bude pást kůň, u boudy štěkat pes.

Srdce mne tam táhne, to místo mne přitahuje jak lampa můru. Tam jsme pekli buřty, pamatuješ? Pak jsme do noci seděli a dívali se na létající oharky. Hvězdy zdobily tu černotu a měsíc se styděl za naše odvážné chování. Dlouho jsme nazí leželi v trávě a poslouchali zvuky louky a nedaleké zříceniny. Tu a tam zahoukala sova...

Tohle jsme spolu prožili v takovém podobném snu už stokrát...

***

Na druhou stranu se chodí dolů pěšinou v louce, je tam vysoká tráva a vůně lesa. Tohle místo chrání vysoká borovice, sklánějící se k zemi před sluncem. Po krátké chvilce najdu můj rybníček. Hladina bude hladká, slunce se v ní bude prohlížet a upravovat si staleté vrásky. Z jedné strany rákos, z druhé pískový vlez. V každém takovém podobném snu se tam obyčejně zuju a namočím chodidla, opláchnu obličej a nechám vodu stéct po krku, šíji, přes prsa až do pasu. Vyskočí mi husina na zádech.

Kdybys tam šel se mnou, vím, že bys stál těsně u mě a držel bys mne za ramena, dýchal bys mi do vlasů a voněl k nim. Pak bys mne svlékl a společně bychom se pomilovali tam vzadu, kde už není taková hloubka, tam kde občas zazní šum větru opírajícího se do suchých stvolů. 

Tak přesně to chodí v mých snech, vždyť víš...

***

Tentokrát ale nerozhodně stojím před rozcestníkem. Nedokážu přečíst, co se tam píše. Písmenka skáčou jako škatulata hejbejte se. Mžourám, ale nepomáhá to. Batoh začíná tlačit, popruhy se zařezávají. Asi potřebuju pauzu.

Usedám na veliký placatý balvan u cesty. Vyndám svačinu (sušenku). Při každém kousnutí se mi nalepí drobečky na rty. Vzpomínám, jak ses mi vždy smál a prstem mi ty mokré drobky utíral. Pak... Jsi mne políbil. 

"Strašně hltáš." řekl jsi vždy a usmál ses. Často ses se mnou smál, dokázala jsem tě rozesmát mými hloupými větami, mým komolením slov, moji nervozitou z tebe, mým já.

Sedím tu a jím a hltám a jistě se poleju ledovou kávou, jak už to u mne bývá zvykem, ale vím, že dnes se mi nikdo nebude smát,  nikomu to nepřijde vtipné. Přála bych si, abys zase přišel. Je mi jedno jestli půjdeme nahoru ke zřícenině nebo dolů do rákosí...

Nějak ale tuším, že ...

Tak ráda bych, aby ses na mne zase příště usmál, podal mi ruku a objal mne, případně políbil a už jsme nemuseli vůbec nic říkat. Řekli jsem tolik špatných slov, někdy si je přehrávám a mrzí mne to. Ale nejde to vzít zpět, oba to dobře víme. 

***

Takový sen se mi vrací častokrát, vím, co bude pokračovat... 

V dáli zaslechnu cvrkot brouka, ucítím známou vůni. Otočím hlavu a už nyní vím, že tam budeš stát ty.

A?

Zaslechla jsem cvrčka, ucítila vůni... Hlava se otáčí... 

Ano, jsi tam. Zazářím štěstím! Usmívám se a z očí mi padají slzy. Zamáváš na mne a já opětuju tvůj pozdrav. Vstanu, ale vím, že se za tebou nerozejdu, protože když udělám krok k tobě, ty se mi o další dva, tři vzdálíš a když zrychlím, zmizíš mi úplně. 

A tak tu jen stojím a sama sobě utírám slzy do hrany dlaně a drobky z rozesmátých rtů. Něco na mne křikneš, ale nerozumím ti. Nikdy jsem ti vlastně nerozuměla, tvoje slova, tvoje myšlenky byly na mne vždy příliš složité a já neměla možnost naučit se v nich číst. 

***

S mokrýma očima se zvedám a jdu tou pěšinou v louce dolů a poslepu najdu rybníček, přestože bych radši šla nahoru ke zřícenině.

Tam se sama svlékám a vcházím do chladivé vody a nechám tu vodu dotýkat se mne, kde chce. A představuji si, že její drzé doteky jsou tvé prsty, tvůj jazyk, tvé rty, že objetí jejího dechu je v podstatě chlad, který jsem z tebe nakonec vždy cítila... Jsem roztoužená a chtěla bych se milovat...

***

Možná mohl tenhle sen dnes skončit jinak, možná, že kdybys přišel až ke mě a ... já bych si to samozřejmě přála..., 

ale naštěstí... zazvonil budík.

Hele řekněme si to upřímně, není to takhle lepší?

Protože..., co potom? 

Dnes tedy nakonec bez videoklipu...