"Mamíno..." Probudí mě Zdenička tentokrát nevinně. Odhrnu automaticky deku, aby se mohla přitulit. Nese si své mimino (růžový medvídek v dívčích spodních kalhotkách), pečlivě ho upraví na polštář, já uhnu,
aby se vešly oba, pak se natlačí ona. Nakonec jim nechám celý můj podhlavník a moje hlava tak nějak visí vzduchem.
Pomačká mne a popusinkuje mi celý obličej. Pak vezme medvídka a podá mi ho. Můj úkol je, vzít medvídka za krkem a hrát s ním jako s loutkou. Medvídek mne taky pusinkuje a pak Zdeničku. Ona kňourá a naoko se pere, že nechce, ale když medvídek přestane, řekne: "Jeje. (ještě)"
"Mamínó?" otočí se ke mně.
"Anó?"
"Moe, mamíná?" (moje mamina)
"Jasně."
"Ne Sašíná?" (nejsi Sašiny, že ne?)
"Ne, jenom tvoje."
"Tatína ne, moe." (ani taťkovo nejsi, jen moje) Žárlivka... po kom to tak může mít?
"Jenom tvoje!"
"Áda." (mám tě ráda)
"Taky tě mám ráda."
"Sašíná, momá? (je Saša doma?)
"Ne, je u Patrika."
"Kuk?" (u toho kluka?)
"Jojo." nespokojeně zavrtí hlavičkou.
"Nehi kuk! Papik!" (nemám ráda kluka, Patrika) Ale má ho ráda, když odjíždí, posílá mu vzdušnou pusu.
"Ona se brzy vrátí."
"Pápe?" (v pátek?) má to naučené, že se vrací z intru. Dnes je ale neděle a Saša přespává u Patrika
"Ne, broučku, hned po snídani přijde."
"Uff." Je vidět, že se jí ulevilo.
"Hybě, Sašíná." (moc mi chybí Sašenka)
"Já vím. Mě taky."
Pak jen tak ležíme a broukáme si písničky. Ona jen tak doplňuje slovíčka, když si na některá vzpomene.
"Skákal pes přes oves, kočka leze dírou, šel za ním myslivec, prší prší jen se leje." Vůbec nám nevadí, že to mastíme, máme to tak rády. Ona má radost, že zpívám a já, že si pamatuje některá slova.
"Ho-ko." (slunce) vyskočí její ručka ‘k nebi’.
"Hm, sluníčko?"
"Jooo." Protáhne svoji odpověď.
"Mamína."
"To je slunce mamka?"
"Jo, tatína." Druhá ruka už je v mracích.
"To je slunce taťka?" pokývá. Zvedne moje ruce, aby taky svítily na nebi.
"Sašína, já." ukáže na moje slunce a hned je popíše.
"Broučku, sluníčko je jenom jedno." vysvětlím jí to?
"Neneé." Nevysvětlím.
"Mamína, tatína, Sašína, Deni-ka." počítá na prstech. V tu chvíli si vzpomene, že se ve škole učí počítat... pro ni je to zatím jen říkanka, která se jí někdy povede až do deseti.
"Či, pě, ohum, še." Prstíky lítají a slůvka se pletou.
"Spolu jo?"
"Momo." (Pomoc)
"Jedna..." začnu, první prstík, ten správný (palec), trčí.
"Pě.." Ukazováček, jenže ten se jmenuje dva a ne pět.
"Dva..." opravuju jí. Plácne se do čela.
"B.bej!" (jsem hloupá)
"Nejsi, počítej dál."
Upravím jí prstíky a přichází na řadu číslo tři. Malíček vylítne jako utržený a Zdeničky ruka připomíná rockerský pozdrav.
"O-hum" (osm)
"Ne, tři." Vidím na ní, že je zklamaná a tak přejdeme na jinou hru.
"Kde máš jednorožce?"
"Pí!" (spí)
"Nekopnul tě v noci?"
"Ano." A hned po něm sahá a růžový jednorožec, kterého dostala od Ježíška u toho kluka Patrika, kope do všech stran, až trefí i mě.
"Au!"
"Mamíno, boe?" (bolí tě to?) Fouká mi čelo a mezitím mi dloubne do žeber vlastními kolínky.
"Už je to dobrý." Svírám si břicho.
"Uff." otře si čelo.
Ale oř stále vyhazuje a ona se ho snaží uklidnit. Je to pěkně divoká potvora.
"Top. Top." (stop) hladí mu hřívu a jednorožec je náhle klidný.
"Puchni." (jestli chceš, můžeš si ho půjčit)
"Dobře." Ale jak ho vezmu do rukou já, hned se zjančí a lítá jako utržený. Zdenička vyskočí z postele a jde. Kam? Slyším šramot, pak její nadávání a malé krůčky cupitají zpět. Nese švihadlo.
Omotá tomu neřádovi hlavu a pevně ho přiváže k posteli.
Otvírají se dveře a přilítne pes, kocour a taťka.
"Mího." (tady máš místo) a ukazuje na druhou stranu postele tam, kde neležím já.
Taťka si toho ale nevšímá a lehne si ke mně. Nastaví záda, my ho škrábeme a on slastně pochrupuje.
Pes si na zemi u postele drbe záda, kocour šlape peřinu a vrní, Zdenička donese fixy a už kreslí tátovi na záda sluníčko a dům, strom a Sašínu.
Malování na tělo je naše rodinná zábava. Večer u televize se svlíkneme a pokreslíme si těla barvičkami na kůži. To vymyslela Saša, když chtěla být maskérkou v televizi. Nebo v sobotu odpoledne, když už víme, že se nikam nejde, si počmáráme obličeje.
Někdy češeme tátovi culíčky nebo mu děláme otisky našich obličejů do jeho kůže. Když se hodně namáčkneme obličejem do kůže na břiše nebo na záda, zůstane tam velmi komický ksichtík. Je to zábava.
U mě se po ránu i večer v posteli neustále něco děje. Mám tři lidičky (a dva chlupáčky), kteří jsou se mnou pod dekou rádi. A já si to s nimi taky užívám.
Jak to máte vy?
O tom, jak je moc šikovná jsem psala zde...
O chytání žraloka po ránu v posteli už jste četli?
Dokonce umíme po ránu v posteli stavět i sněhuláka...
(fotky z mého archivu)
***
Dnešní písničku vybírala Saša. (abych se o ní taky zmínila....)
Marie, je dobrá viď?!
