Miluju rána. Je mi jedno jestli v létě, zimě, nebo na podzim. Samozřejmě myslím ta rána, kdy se nechvátá do práce...
Takové to ráno, kdy nemusím vyskočit z pelechu a mazat jít dělat snídani. Mačkat se v koupelně u čištění zubů. Když vím, že je doma moje dcera (ona má o víkendech a prázdninách na starosti kuchyň..) a já vím, že udělá snídani, skočí do obchodu a uvaří oběd.
Ano, taková rána miluju.
Naše rána se sice trošku změnila od doby, kdy dcera přespává každou noc úplně jinde než doma, někde za rohem snad u nějakého přítele nebo co?
Vůbec nechápu proč? Co ji k tomu vede?
Vždyť doma ji čekáme my. Milující rodiče, kterým kručí v břiše.
Také ta rána, kdy děti ještě spí a my s mužem máme ráno jen pro sebe, ty mám ráda, ale o nich vám tedy vyprávět nebudu. :)
Ale vraťme se k těm ránům, o kterých chci mluvit, ta která klapnou. Třeba jako dnes ráno. Dnes bylo dokonalé ráno.
Začalo se rozednívat a já zaslechla tiché našlapování. Bylo mi jasné, že pes leží v kuchyni a kocoura ještě nikdo domů nepustil... tudíž maličká. Ano, Zrzka vstala a přinesla mi do pelíšku její miminko (růžového medvídka).
Odhrnula jsem automaticky deku a ona se přimazlila. Víte, to je něco jiného, než když přilehne. Ona se přimazlí jako kočička, pomalu ručkama našlapuje a kolýnka protahuje a pak se opře tváří o mou a celá se mi schoulí do náruče. A dostanu pusu. Pusu jako od anděla.
"Hybela," (stýskalo se mi) řekne a tiskne mě k sobě.
"Ty mě taky." Políbím ji a přitáhnu ji mateřskou silou, (to je síla ta největší, kterou dokáže mamka udělat, aby pomačkala své dítě, ale nerozdrtila ho).
Nožky se nám propletou jako dávným milencům a pusinky polepujou naše obličeje, ruce i krk. Nemůžeme přestat, tohle ranní mazleníčko je tak něžné.
Strčí k nám pod deku ještě miminko.
"KOKOKO!" Zakokrhá jako kohout. "Tále." (vstávej) "Hoko ítí." (slunce svítí)
To je taková naše hra. V tu chvíli vystřelí moje levá ruka do vzduchu. Roztáhne prsty a udělá slunce. Vůbec nám nevadí, že naše sluníčko má jen pět paprsků, máme to tak rády.
Otevřu oči a vyvaleně na jí hledím. Je ráda, že nespím a zase mi dává pusinu.
"Ó né!" Její ručička taky vyskočí a zakryje slunce.
"Mak!" (mrak) řekne a sluníčko se schovává. Druhou ručkou naznačuje déšť.
"Pehí." (prší)
Moje ruka se schová a všechny prsty společně ukazují silný déšť.
"Táva." (roste tráva) řekne a začne trhat trávu. "Jú, tihi-ha" (kytička), řekne a hned mi jednu utrhne. Přivoní si k té fialce nebo kopretině. Trháme společně všechny kytky, které díky vydatnému dešti vyrostly. Zpleníme celou louku.
Pak mi podává ruku a přeje mi všechno nejlepší (od doby jejích narozenin v září mi takhle dává kytky a dárky k narozeninám každý den).
"Ó, děkuji." Pohladím ji. Vím, že teď přinese dárek, který budu muset znovu a znovu rozbalovat a těšit se z ukrytého překvapení. Ale tahle hra je moc dlouhá a moc mě nebaví.
"Jé, podívej." Moje ruce roztáhnou prsty a obě vyletí do oblak.
"Hehiky mak." (veliký mrak) pleskne se do čela.
"Pahá níí." (padá sníh)začne jásat a poskakovat na posteli. Čeká na sníh už od nástupu do školy. Každý den, když vyjde před dům, je zklamaná, že ještě nenapadal. Asi bude po mě, má taky ráda sníh.
A sníh se sype a padá a nám se na peřině začne děla veliká hromada sněhu.
"Tudí." (studí) řekne, když do něj sahne. Začne mne i jí oblíkat, abychom nenastydly. Čepici, rukavice, šála je důležitá a bundu.
"Kohníky." (knoflíky) jí prostě nejdou zapnout. "Momó, pohí, mamino." (pomoc, prosím mamko) a tak jí je zapnu. Nenechám ji přece prostydnout.
A potom? Copak asi budeme dělat?
VÁLKA!
Děláme koule a házíme je po sobě, smějeme se a kryjeme se, jak jen to s posteli jde.
Pak na mě unaveně upadne a dělá ve sněhu anděla.
"Jé," napadne mě. "Postavíme sněhuláka, chceš?"
"Ola." (Olaf to je ten z pohádky o Elze a Anně)
A dáme se do stavění. První koule je největší, je těžká a Zdenička funí. Utře si zpocené čela a jde dělat druhou. Když máme i třetí, zaváže mu kolem krku její šálu a nasadí její čepici.
"Bude ti zima."
"Buhuhe." (nebude)"Tatína" (jdeme k taťkovi)
Necháme sněhuláka sněhulákem a jdem se zavrtal do teplého pelechu našeho taťky.
