Když se u nás po ránu v posteli zrovna nestaví sněhulák, máme jinou velmi důležitou práci. Pojďte s námi na ryby.
Už jsem vás naučila, jak se po ránu s posteli staví sněhulák.
Zde
Dnes?
Tentokrát jdu já navštívit její pelíšek.
Má tam asi sto plyšáků a každý má své místo. Večer, než jde spát je všechny rozloží přesně podle jejích představ. Někdy podle druhů. Jindy podle barev, nebo nálady.
Sem sněhuláci, sem kravičky, sem zase pejsci, miminko (růžový medvídek) má své výsostní místo na polštáři. Všechny své chráněnce miluje a když usnou, chodí po domě a každého z nás kárá, že musíme být potichu, protože zvířátka spí.
Copak budeme dnes asi provádět v posteli?
"Vstávinkej, prdelko." Kleknu si k posteli. Ona spí. Tedy dělá, že spí. Čeká na ten správný okamžik. Zavrtí se a roztáhne se zavřenýma očima ruce. Když se neopatrně přiblížím, polapí mě do svých dětských spárů.
Jsem chycena, jsem opusinkovaná a umačkaná k smrti.
Upadnu do jejího náruče a hlavu si položím na její maličký hrudníček.
"Moe, mamína." (moje mamino)
"Moje Zdeničko." Odpovím a dostanu pusu. Ještě víc mi zarazí rameno do krku a já lapám po dechu.
Lehnu si k ní celá a ona mě obmotá svýma rukama, hladí mi vlasy a osahává nos. Dlouhé vítání po dlouhé noci.
Pak si zacpe nos a zhluboka se nadechne.
"Mamí, či, či-či, jo?" (mamko budeš mi počítat, jak dlouho vydržím pod vodou?)
"Tři, dva, jedna." Nafoukne tvářičky, našpulí rty a vykulí oči.
"Jedna, dva, tři, čtyři, pět." Vynoří se z vody. Ještě nevím, jestli je to vana, rybník nebo dokonce moře. To si pamatuje z dovolené a dost často o něm mluví.
"Mamí, či?" (mami kolik?)
"Pět," samozřejmě jsem počítala rychle.
"Juhů!" Zavýská a zamává rukama.
"Poho!" (pozor!) vykřikne najednou.
"Copak?" Jsem překvapená.
"Lej, halo." (zlej žralok!") Aha, je to jasné, jsme v moři.
"Kde?"
Ukáže prstíkem na místo u nohou.
"Bóí." (bojím se) Obě skrčíme nohy k bradě a přemýšlíme co s tím.
"Nemusíš se bát. Máme přece pruty, chytneme ho a sníme."
"Jó!" A už napichuje návnadu. Nahodí prut, na to je moc dobrá, dělá to každé koupání ve vaně.
Pak silou začne tahat, heká u toho a funí.
"Pomó." (pomoz mi)
Vezmu ten nejnovější rybářský hit, ona navíjí a já tahám, jako děda svou řepu.
Jde nám to spolu perfektně, jsme dobrá dvojka.
Nakonec se nám to povede. Zdenička okamžitě vytáhne klacek na pečení ryb. Co na tom, že žralok je velký, napíchne ho a osolí. Trochu i pepře, ale jen trochu.
"Pe, ko-hí-e. Pálí." (pepře jen trošku, pálí)
Pak vezme do dlaní velké kameny a rozkřesává oheň. Těším se na tu pochoutku. Oheň už plápolá a já smím ochutnat jako první. Mám v naší rodině protekci, Zednička mě má nejradši. (Když není Saša doma...)
Chutná nám to. Ale jí to nestačí, nahodí další návnadu. Já už ale mám plné břicho. Á, další žralok, musím foukat, protože je horký.
Společně ochlazujeme tu horkou rybí baštu.
"Fuj, ko." (fuj, kost) plivne stranou a vyndavá kost z pusy. "Poho." (pozor) upozorní mne, abych ji nespolkla.
"To stačí," musím ukončit tuhle hru. "Za chvilku bude snídaně, vypadá to na palačinky, aby se nám ještě vešly do bříška."
"Pa-a-i-y?" (palačinky) pohladí si bříško a zahazuje zbylé rybí maso. Palačinky má mnohem raději než rybinu.
A ruce jezdí a míchají těsto na palačinky. To bude bašta!
"Mamina ne."
"Proč ne?" Mám ráda palačinky.
"Mamina, obohý bicho." (mamina je tlustá)rukama roztahne velikost mého břicha do nekonečna.
"CO? Nene, nejsem tlustá."
"JOJO," vyhrne triko a ukáže na moje břicho... bříško...bříšínko... není tak tlustý! Možná špatně vidí. Poprská mi ho a pak dostanu pusinku.
"Na, óbě." (ná, oběd) začne novou hru.
"Kdo bude jíst?"
"Yby." (ryby)
A začne pěstičkou sypat imaginárním rybičkám v akvárku žrádlo. Tuhle jsme se dívaly v prodejně na čichavce a moc se jí líbily.
"Mňam, mňam," říká u toho a rybičky se cpou. Perou se v té naší skleněné nádobě a předhání se, která toho nejvíc sní.
Zrzínu to těší, tleská a skáče po mě. Pak se začne mazlit. Konec hry, teď má na starost mamku.
Pusinky, hlazení, a slůvka "Áda." (ráda) střídají kopance kolenem do mého boku. Miluju to!
Pak se ztratí na druhou stranu postele a najde moje chodidla. Prstíkem zaloví pod dekou a pošimrá mne. Zaječím, až v kuchyni vyštěkne pes. Nepřestává a já dusím své výkřiky do peřiny. Vyvádí a já ji musím uklidnit.
"Slyšelas?" Zaujmu ji a ona konečně přestane.
"Pim." (Tim, náš pes) "Haf, haf, hauauau." Umí ho opravdu věrně napodobit.
Pes se ozve znovu, nemůže se dočkat.
"Můhu, Pim, puhni?" (můžu pustit Tima za námi?)
"Jasně." Zaskáče a zmizí. Slyším veselé mlácení ocasem, její "No, jo, no, jo, Pime!" Přesně vím, že s ním sedí na zemi a mačká ho. A on drží a olizuje ji obličej. Těšili se na sebe celou černou noc.
Využiju situace a stěhuju se do velkého teplého pelechu mého muže.
***
Při četbě o kočičce chtěla vidět "čičinu". Ukázali jí slovo kočka. Zamračila se a řekla, že tohle není čičina, že nemá vousky, ocásek, pacičky, nožičky ani ouška :))
A...
Udělaly jsme dvě čárky a vedle napsaly číslici dvě. Aby pochopila, že je to stejné. Ona na to koukla, plácla se do čela, její pohled říkal vše. Mamino, ty jsi úplně pitomá, koukej, vždyť tohle jsou dvě čárky a tohle je S nebo Z a ne dvě! :))
Dokáže nás rozesmát pouhým pohledem.
Ona je rozkošná!
Miláček!
