Sejdeme se v osm na "našem" místě...

Vzkázal mi, Lucius. Jenže, kde je to "naše" místo? Myslel v osm u rozžhaveného kotle u něj v práci, když jsem měla tu čest potopit hlavu hříšníkovi do vroucí smoly? Nebo na gauči? 

(další mizernej sen)

Ale tam jsme se nakonec nesešli! Možná nahoře nad schody, kde na mě čekal a já nepřišla?  

Tak ksakru kde?

Jak to tak vypadá, zase ho minu, protože on bude čekat na místě, kde mne to nenapadne a já budu smutná, že jsme pro sebe neměli chvilku klidu.

Osmá se blíží, ale já nevím, kam jít. Achjo!

***

Beru psa a jdu na procházku. Možná je naše místo u rybníka na molu, kde se scházívají milenci..., ale houby tam jsme se nikdy nepotkali.

"Tak kam to dneska vezmem?" pes pohledem odpoví, že někam hooodně daleko. Půjdeme kolem rybníka. On se vyvenčí a já si posedím na ďáblových kamenech, které tu kdysi můj tajemný sám vytrousil z torny.

LUSK!

"Čekám tu na tebe už pěknou chvíli. Říkal jsem přece, že se sejdem na našem místě." Lucius, můj osobní svůdník a provokatér. Rozzářím se.

Mluví divně, až po chvilce si všímám, že mu ze rtů koukají velké hřebíky. Přesně tak, jako když moje mamka, dámská krejčová, držela špendlíky, aby je měla po ruce. Hřebíky? Na co? Že by dnes pracoval? I NE?!

Padnu mu kolem krku. Skoro upadne, ale vydrží můj nátlak a vyrovná to, je přece chlap jak hora. 

"Nevěděla jsem, kde to naše místo je?" 

"Hmmm." máchne rukou a myslí si něco o mé neschopnosti. "Podrž mi to!" hodí mi do rukou takové ty běžecké starty, do kterých se sprinteři zaklesnou, skloní hlavu a čekají na výstřel a pak vyběhnou a nakonec jsou první.

"Na co to máš?" neodpoví mi, jen flusne pár hřebíků do dlaně a odněkud z kožichu vytáhne obrovské kladivo. Než se zeptám, přiloží si hřebík ke kopytu, tam kde končí chlupy a začíná rohovina nebo co to tam má a velkou ranou udeří do hlavičky. Zařve bolestí, pak se situace opakuje asi ještě třikrát. Nevím přesně, zacpu si uši a zavřu oči. Tohle teda vidět nemusím.

"Miláčku, o tom jsem se už bavili. Sado-maso mne nebere..." Mluvím na něj, ale on moc neposlouchá. "Teda, někdy mám chuť tě praštit na solar nebo kopnout do holenní kosti, ale pak mě to přejde. A rozhodně bych to nebrala jako předehru."

Dá oči v sloup (dělá to nějak moc často), ale potom se spiklenecky usměje.

Když skončí s klepáním, spokojeně si prohlíží svou tvorbu. Hřebíky jsou tak dlouhé, že ještě několik centimetrů trčí zespoda z kopyta. Brrr. Bolí mě to za něj. Hrábne kopytem do sněhu a prachu cesty a udělá tam hluboké rýhy. 

To by mne teda fakt zajímalo, co to dneska zase dělá. Myslí si, že když je tajemnej jak hrad v Karpatech, že mě to snad vzrušuje. Kdyby mne místo toho radši políbil a objal a ... nechme toho.

Pesan se nudí, už by chtěl jít, ale já čekám, co bude dál.

Lucius mi vyrve z rukou ty ‘startéry’ a mrskne s nima o zem. Rána, že se i psoun poleká. 

"Kuš!" houkne na něj a pes se radši ztratí v houští.

"Lu?" šimrám ho chodidlem na zadečku, který na mne při své práci stále vystrkuje. 

"Počkej, teď nemám čas." 

COŽE? Nemá čas na moje ňoucání? Sakra, fakt už jsme dospěli k tomu konci, že si při našich schůzkách na sex ani nevzpomeneme? Hm... Ale to bude hrozné. Já chci svádět a ne se dívat, jak si tu staví startovní čáru. 

Kladivem vykovaným snad jen pro tento účel tvrdě zarývá hřeby přes ‘startéry’ to země. Jako by ho naštvaly, jako by si na nich vylíval vztek. 

Špičkou bot hrnu shnilé listí se zbytky sněhu stranou.

"Miláčku?" konečně mě osloví a zvedá hlavinu. 

"Ano?!" přiskakuju. Asi už si vzpomněl, co máme v plánu...

"Poběžíš se mnou?" vtip?

"Ne, bolí mne u běhání prsa, přece!" mačkám si je a doufám, že ho chuť do běhání přejde.

"Odstartuješ mi to?" očividně nepřešla. 

Dopr... Hm... Tak nic.

"Jo!" vzdychnu.

Zakleká, choulí se do klubíčka, hlavu dává až k rozkroku, pak pomalu zvedá oči vpřed.

"Připravit, pozooor, TEĎ!" vykřiknu a on vyrazí jak žíznivá čára. Žene se cestičkou dolů k zahrádkám. Tedy, normálně tam jsou zahrádky, ale v tomto snu je tam další viadukt z kamene a betonu. Lucius běží jako o život, jako by za ním běželi se svěcenou vodou a chtěli ho v ní vykoupat. 

Mám ale pocit, že se stáčí. Že se snad netrefí do průchodu a v tom ... narazí!

PRÁSK! Rána jako z děla. Pes utíká, doufám že domů.

Rozbíhám se k čerchmantovi. Jeho rohy jsou vpáčené mezi šutry, z hlavy mu tříští krev. Lebka prasklá a oči vykulené. Válí se na zemi v rozpuštěném sněhu a kleje. Jak jinak.

"PROBOHA!" nadávám mu. Ihned si odplivne. 

"Co děláš? Viděls ten průchod?"

"Tfuj, nemluv přede mnou tak sprostě!" plive kolem sebe. "Viděl jsem ho." Zatřepe hlavou, jako když Tim vyleze z rybníka, prokřupne si kolena, narovná pravý roh a utře krev z lebeni. Je na něj strašný pohled. 

"Znova!" zavelí. No jak chceš, říkám si. Teda, jestli se ani teď netrefíš...

Zakleká. Zhluboka dýchám, srdce mi buší, jako bych do té zdi měla narazit já. 

"Připravit, pozooor, TEĎ!" 

Ucítím spáleninu, tak rychle jsem ho ještě nikdy neviděla běžet. Jako ve zrychlené grotesce. Běží a viadukt se blíží. A potom?

BUM!

Krev stříká, Lucius křičí své nadávky.

"Bože můj." šeptám a zakrývám si obličej.

"Slyším tě!" křikne zhnuseně za sebe.

Pomáhám mu narovnat rohy, hladím mu natlučené kopyto. Můj kapesník je nasáklý pekelnou krví, to nikdy nevyperu. 

Jen co se vyhrabe, otáčí se a se svěšenou oháňkou si to tráduje zpět ke startérům.

"LU!" 

"CO?" Je naštvaný a já nevím proč? Co jsem zase sakra udělala, že se tak vzteká? 

"Miláčku," než se zase napasuje do správné startovací polohy, pohladím mu hlavinu. "Nedělej to."

Jen zavrtí hlavou.

"Prosím." už jen šeptám, zase mě týrá a já pláču, jako ve všech mých snech o něm. 

"Tak jsi to chtěla! Je to tvoje vina! Nepřekážej mi a radši mi jdi ukázat cestu." a ukáže svým egoukazováčkem na zeď. Jdu tam, ale přes slzy nevidím, nerozumím mu, už zase. Proč se tak mučí? Proč mi to dělá? Nic jsem po něm nechtěla.

"Odstartuj mi to."

"Připravit, pozor, teď," už jen hlesnu. Stojím opřená o chladný kámen tam, kde jsou krvavé otisky mé lásky. Lu zapráší kopytem a běží. V jeho obličeji čtu, hněv, vztek a ... jeho oči žhnou, pálí mne ten pohled a pekelník se přibližuje. Tentokrát však groteska zpomaluje a celý film postupuje jako po okýnkách. Dostávám strach. 

"Nikdy bych ti přece neublížil..." vzpomenu na jeho slova, když mne držel v náručí a já se bála. Cítím, jak před sebou hrne horký vzduch, sníh kolem taje a já stojím jako přilepená a nemůžu se hnout z místa. 

Jeho hlava se zvětšuje a já vidím detaily jeho předchozích nárazů. Rozmázne mě jak červa. Narazí do mne????

"LUCIUSKU!!!"

***

Vykřiknu celá zpocená v rozkopané posteli. Klepu se jak ratlík, mráz mi běhá po zádech a já nedokážu zastavit strach a pláč. Uklidňuju sama sebe, že to byl jen sen, že je všechno v pořádku, že ...

"Luciusku?" zašeptám... "Jsi v pořádku?" 

***

... vím dnes už je ohraná, ale je moje oblíbená, protože...

Ooh, vidím tě, vidím tě, vidím tě pokaždé
...
Ty, ty mě nutíš chtít plakat

...