S kalhotkami? Nebo bez?

Co se může stát na mezinárodní den "bez kalhotek"...(22.6)? Může, ale nemusí. Bůhví, jestli se tohle stalo, nebo to vzniklo jen v mojí fantazii.  Ale napovím, Třeboň je kráásná. Zkuste hádat.

Byl to sympaťák na první pohled. 

"Budete si přát?" vytáhl svůj zápisníček a tužku.

"Velkou karafu s vodou, citronem a ledem, prosím," usmála se.

To vedro bylo k nepřežití. Větřík tu a tam provětral sukně turistek. I její sukýnka se lehce nadzvedla a jeho oči sjely k jejím odhaleným stehnům. Chtěl by vidět výš, když je dnes ten ‘den bez kalhotek’, možná ... Možná slyšela tu zprávu v radiu a vyšla ven jen tak na lehko. 

Všimla si jeho pohledu a upravila nezkrotnou látku.

Hmmm, škoda, pomyslel si a odešel pro objednané pití.

"Ještě něco si budete přát?" zeptal se dychtivě, snad doufal, že odpoví ‘Tebe’, ale ona jen sklonila hlavu, znovu upravila neposednou sukni a nalila si ze džbánku.

"Ještě na někoho čekám," odpověděla a tajemně se usmála.

‘Achjo, no jasně, taková nemůže být sama. To mě teda zajímá, kdo ji v posteli objímá.’ Odešel zklamaný.

Po dlouhé chvíli, kdy se její úsměv změnil ve smutný pohled, se odvážil a přistoupil.

"Dává si dost na čas."

"Ano, bohužel,... dnes již nepřijde." Uviděl třpytit se v jejích očích slzy?

‘Který blbec se na ní vykašlal?’ vrtalo mu hlavou.

"Asi za to nestojí." povzbudil ji. "Kdybych měl přijít já, byl bych tu už hodinu před Vámi. Chtěl bych Vás vidět přicházet, dívat se, jak Vám vlaje sukně, jak se rozhlížíte..."

Zrudla jako máky v poli.

"Možná bych si dala ještě aperol, prosím," koketovala, pohladila si obrys ňader a skousla prstík mezi zuby. Bylo to velmi malé, ale velice vzrušující gesto.

"Jistě." odspěchal plnit její přání.

***

Po prvním spritzu se začala usmívat mnohem víc.

Po druhém si k ní občas přisedl.

"Jak se jmenuješ?" byl zvědavý jako malý Jarda.

"Ee, neřeknu." a ona tajemná.

Slova plynula a oni dva zjistili, že si rozumí. 

Po třetím drinku se osmělil. "Víš, že dnes je den bez kalhotek?"

Ze srdce se zasmála. Cítila od samého začátku jeho pohledy vysoko na stehnech. Ta hra ji bavila. Povytáhla sukýnku ještě trochu výš, aby kdyby náhodou fouklo...

Nemohl odlepit oči. Ten zatracený vítr vždy foukl jen tak jemně, že nestačil dokouknout na to správné místo.

"Vím a ještě k tomu to velké horko, že?" dráždila ho a on se pomalu zamilovával.

"A ty?" drze se zeptal.

"Co já?"

"Větráš?"

Neodpověděla, jen dopila svůj koktejl. Byl poslední. Oba to věděli, blížil se konec.

Nebo ne?

"Zaplatím," řekla.

"Rád bych tě pozval, jestli se neurazíš, udělalo by mi to radost." 

"Ne, ráda si zaplatím sama, tys mi udělal radost svojí milou společností."

"Dojdu pro účtenku," popadl vyndanou pětistovku. V baru rychle napsal na lístek svoje telefonní číslo, vytiskl lístek a chvátal zpět za ní. 

Jenže...

Stůl byl prázdný, po vlající sukni a pomněnkových veselých očích ani památky, jen...

Na židli, kde ještě před chvilkou seděla, ležela miniaturní černá krajková tanga a u nich cedulka. Na lístku nakreslené srdíčko, jméno Anna a obtisk rtů. 

***

Kdoví, jestli to byla turistka nebo místní žena, ale byl si jistý, že nebude den, aby ji nehledal.

A jednou ji určitě najde.

***

»Spatřil jsem tě v neděli v kavárně 
A ty jsi se jen dívala mým směrem 
A moje srdce začalo bušit
A moje ruce se začaly třást«