Dokazovala mu lásku svým chováním, svou něhou a svou oddaností, ale chtěl to slyšet z jejích úst. Proč to nikdy nevysloví? Řekni to.... Prosil ji v duchu. Už musel jet, ale stále otálel. Chtěl to zaslechnout.
Leželi v objetí v rozházené posteli.
"Miluju tě." Zašeptal jí Cort do vlasů.
"Já vím." Usmála se.
"Nikdy mi to neřekneš, viď?!" Cucla si jeho ukazováčku, pak jemně kousla.
Omluvně zavrtěla hlavou.
Pravou ruku dal pod její hlavu, přitisknuti tělo na tělo. Líbala jeho prsty. Milovala doteky svých rtů na jeho těle. A když mu vstrčila své prstíky do jeho úst .... hmmm .... slastné, vzrušující, vlhké horko.
"Lásko," započal znovu jejich rozmluvu.
"Ano?" Otočila se k němu. Olízla mu nos a přimáčkla se ještě pevněji. Cítila tlukot jeho srdce.Buch buch buch... Věděl, že ho miluje, že ho zbožňuje a uctívá...
"Pojedu tam."
Její oči se smutně zaleskly. Usmála se chápavě, ale oči říkaly, že si nepřeje, aby to udělal. Bála se o něj. A chtěla ho taky tak trochu pro sebe. Nedělit se ani na minutu. Chtěla ho opečovávat a milovat se s ním každou hodinu jejich společných chvil.
"Musíš?" Zkusila to ještě, ale věděla, že je to zbytečné.
"Lásko, jsem muž, nechci být za sraba."
***
Když Cort sedlal svého koně, záviděla tomu zvířeti, že se ho její milý bude dotýkat po celou dobu. Přála si stát se koněm, který by nesl jeho tělo do té zpropadené války. Proč jen lidé stále válčí?
Pomohla mu smotat deku a přitáhnout sedlo. Chtěla ještě na chvíli cítit jeho vůni, než odjede. Chtěla si pamatovat jeho objetí, jeho rozloučení. Nesnášela loučení.
Chtěla muto říct...(pohladila si bříško), ale zdálo se jí to nesprávné. Možná by ho to přinutilo nejet do války a stát se srabem. A to ona nechtěla. Přála si, aby měl možnost stát se hrdinou a vrátit se k ní domů s pýchou.
"Miluju tě." Řekl ji, když vyskočil do sedla.
"Já vím." Odpověděla.
Očekával, že alespoň teď, když odjíždí na tak dlouhou dobu mu také vyzná lásku. Dokazovala mu ji svým chováním, svou něhou a svou oddaností, ale chtěl to slyšet z jejích úst. Proč to nikdy nevysloví. Řekni to, prosím. Škemral v duchu. Už musel jet, ale stále otálel. Chtěl to zaslechnout.
Nic.
Vycítila, že ještě na něco čeká. Políbila ho na koleno a pohladila to místo. Ještě naposledy si vsunula jeho prsty do úst.
Pobídl koně, déle čekat nemůže.
"Milý můj..." zavolala na něj, když se vzdaloval. "Miluji tě." Nato se rozplakala.
Odjížděl jako nejšťastnější muž pod sluncem. Jeho srdce bylo rozhodnuto tlouct pro ni každou vteřinu.
***
"Do boje!"
Rozjel se rychlostí světla. Nečekal na ostatní, jeho taktika vždy zabrala.
PRÁSK! Nečekaná síla, která ho srazila k zemi...
***
Tohle bylo nějak jinak.
Jak se to vlastně stalo?
Jel jako obvykle, nikde nikdo.
***
Rána a teď tu ležím s dírou v boku! Sakra! Pálí to jako čert! Jako by mě někdo praštil pořádnou palicí do hrudníku. Ohmatávám se pod pancířem.
Strašlivě to krvácí. Nemůžu se tam ani podívat. Kolem díry sražené černo. Ukazovákem prohledávám to místo.
Vypadá to na hovno! Zavírám oči, musím si odpočinout, je mi mizerně. Moje dlaň zůstává na hrudníku.
Copak asi dělá ona? Vybavuji si, její drobnou milou ručku, která mne na tomhle místě hladila, vnímám její vlhké polibky na prsou.
"Lásko," zašeptám. Z oka mi ukápne slza. Kde jsi?
Proč jsem tady tak sám? Proč mě nikdo nehledá?
Bojím se?
Bojím se!
Co bude s ní? Nemůžu přece umřít, ona by tady zůstala úplně sama. Musím to přežít. Dokážu si představit, jak by plakala, kdybych... umřel? To jí nemůžu udělat! Nechtěla, abych jel, jen mě nezastavila.
Převalím se na břicho a snažím se doplazit do nejbližšího keře. Rvu si rukáv a snažím se zastavit krvácení.
Tohle prostě přežiju. Nechcípnu tady sám jako vyhozenej pes!
Jednou se tomu zasmějeme. Až ji budu ochutnávat prstíky na nožce, až jí budu lízat vnitřek stehen, když ji budu vysávat, tak se týhle blbý situaci zasmějem.
Už aby to bylo.
Zvednu hlavu... v dálce uvidím malou ženskou postavu...sláva, lidi!
***
Co bylo dál? Pamatujete, potkal Valkýru ... tvrdohlavou Valkýru :))
https://blogadmin.idnes.cz/admin/c/615620/preview-page.html
***
Po dlouhých měsících... Ona, jeho láska...
V rukou zmuchlaný list papíru. Stokrát přečtený a stokrát zmačkaný. Písmo už je rozmazané od slaných potoků. Ale ona to čte znovu a znovu. Nevěří těm slovům, nevěří ničemu.
Sedí schoulená u kolíbky. Pláče usedavě, ale tiše, aby neprobudila dítě. Rve si vlasy z hlavy a trhá ze sebe šaty. Navždy už zůstanou jen dva...
"Můj milý, miluji tě!" Šeptá do slz. "Proč si nás opustil? Proč jen si nemohl zůstat?"
***
Píseň dnes?
Budete zpívat se mnou? :)) Protože TUHLE musím zpívat!
".... Dnes v noci jsem ze spaní křičela Tvoje jméno ... já vím, že nejsi rád, ale.........."
