Pokračování příběhu, ve kterém jsem se opět shledala s tím, kdo mi nejvíc chyběl. Dnes se to dozvíte celé. Jak jsme spolu jedli maso, jak jsme se pobavili a jestli jsme už konečně... (do toho praštili)
***
Lusk! A byl pryč...
Takhle jsme včera v příběhu skončili.
***
V kuchyni jsem nabrousila ten správný nůž na stahování zvěře. Ve stahování nejsem žádný profík, ale už jsem pár králíků stáhla a jednou mi bývalý manžel domů zavezl srnku, ať se o ní postarám... Je to hračka, když vám to někdo zabije a pověsí.
Prostor podsvícený pouze svítilnou z mobilního přístroje na volání zrovna vybízel k nějakému mordu. Zamordováno už bylo, jestli to omylem přejel autem? nebo usmrtil rukama...? Nepřemýšlela jsem o tom, on se ničeho nezalekl.
Hned pod provázky jsem nařízla kůži, pěkně kolem dokola. Odtáhnout slupku od masa, aby se tam vešly dva prsty, které budou roztahovat řezanou pokožku. Nůž projížděl lehounce tou jemnou kůžičkou. Krůta to tedy není, to poznám, těch už jsem na porcovacím pultu měla...
Pěkně dolů ke stehýnkům, strhávat opatrně kůži i s peřím (Lucius nesouhlasil s pařením a škubáním), šlo to jedna báseň. V rozkroku stejně jako u králíka přetáhnout spoj co nejvíce dopředu a pak přeříznout a rozdělit. Vytvoří se rourovitý stahovaný kus, který se jen silou stáhne až dolů k hlavě.
Na zádech něco zadrhlo. Nechtělo mne to pustit dál a tak jsem se do toho opřela a trhla. Rup! Pustilo to a stažená pokožka dojela až k předním končetinám.
Předním končetinám? Počkat... Dvě nohy, peří, křídla a... Přední končetiny?
Prohlížela jsem si to výstřední zvíře. Ty jo, kde to vzal? Nikdy jsem neslyšela o žádném pohádkovém tvorovi, který by měl peří, křídla a přední končetiny.
PROBOHA!!!
Rozklepaly se mi ruce. Nemohla jsem pokračovat. Luciusi, ty mizero... nadávala jsem mu, kdybych měla číslo na ten jeho pager, poslala bych SOS.
Zvedla jsem povislou kůži směrem nahoru a odhalila tak...
"No, ty vole!"
Amor!
Lusk!
"Luciusi! Zbláznil ses?" Hned jsem na něj štěkla.
"Chichi, tys to zjistila? A já vyšrouboval žárovku, abys..."
"Cos to provedl?" Seděla jsem na bobku a snažila se neplakat.
"Víš, přece, co ti provedl. Na tak dlouho nás rozdělil."
"Nebylo to přece poprvé. Rozděleni už jsme byli!" Nechtěla jsem nic poslouchat.
Tak proto se náhle vytratila zamilovanost. Vše mi došlo. Byla to jeho práce.
"Zapomněla si na mě."
"NE! TYS HO..."
Bože, ať nic neříká. Tohle je, průser. Za to ho... nevím, co mu udělají, ale mě rozhodně uvaří v bublající smole.
"Bohunko,..." Sedl si ke mě a objal mne.
"Stýskalo se mi." Vypadlo z něj náhle.
"Tobě ne, protože tys na mě zapomněla, ale já tě hlídal a sledoval na každém kroku a přál si, aby ses ohlídla a uviděla mě. Žila si s jiným mužem..."
"Luciusku, co s námi bude?"
"Mě už potrestat nemůžou a o tebe se postarám. Nenechám tě ve štychu."Líbl mne na šíji (protože tam to mám moc ráda) a pak řekl: "Jdem se najíst?"
Copak jsem se na něm mohla ještě zlobit? ‘Zvěř’ byla téměř stažená a on lusknutím rozdělal oheň, který tak pohádkově hřál a jeho vůně a hlazení dlaněmi a polibky...........................
A to maso!!!
***
A tak jsem se k sobě zase dostali.
Čekali jste erotiku? Ne, ne, zklamu vás, k ničemu nedošlo, protože... Jó! I ženy mají své dny :)) bohužel v mém případě vždy, když se to nejmíň hodí.
***
Dnes jsem pro vás vybrala jeden maskr. Zpočátku to vypadá jako romantika, ale pak je to brutál.
Co dál? Čtvrtek bude vraždící. Kdo koho zabije? On ji? Nebo ne? Společnost si to žádá, je to na něm, jak se s tou situací popere.
