Proč mi ten mizera neřekne: "Miluji tě!"?

Tolik otázek se mi motá hlavou. Spoustu nezodpovězených otazníků, kterým nerozumím. Někdy stačí jeden sen, který zodpoví všechno. Všechno se rozuzlí během jedné jediné noci... Proklínám takové příběhy.

*** zatracený sny ***

"Proč?"

"Vždyť víš, už jsme to probírali." Dupl nervózně kopytem. (Kdo? Pekelník, můj dvorní provokatér a svůdce... Lucius) 

"Ne! Proč?" Nevěřila jsem jeho výmluvám.

"Protože..., jsi člověk, jsi skoro anděl a moc dobře víš, že ta kombinace..." přejel mi ukazovákem přes bradavku. Chtěla jsem, aby si ji vzal, aby si mne vzal celou. Jenže jinak, než to měl v plánu on.

"Miluj mne," zašeptala jsem.

"Vždyť už jsem tě chtěl ošukat dávno, ale ty..."

"Ne! Chci lásku. Miluj mne." nastavila jsem rty. Toužila jsem po něm. Po jeho citech, po jeho milujících rtech, chtěla jsem lásku.

"Ale, Miláčku, přece víš, že já umím jen pořádně zařádit. City po mě nechtěj." sváděl mne dál a hloub. Jeho prsty byly tak drzé a tak odvážné, že ze mne v okamžiku padalo předsevzetí, že bez lásky nebude nic. Ach, uměl to, věděl, jak na mě a moc dobře toho využíval.

V momentě, kdy se chystal jazykem... tam..., jsem se probrala. Chtěla jsem to, chtěla, ale... krucinál, proč to čertisko neprojeví kousek citu, kousek naděje? Jeho dotyky jsou vždy vzrušující, ale chtělo by to okořenit slůvky lásky, projevy citů.

Odstrčila jsem ho. Trošku... 

"Lu..." prosila jsem ho očima. 

Hodil oči v sloup a postavil se. Byl lehce rozladěn.

"Jsi můj...," počítal na prstech tak dlouho, až mne vyděsil. "... už nevím kolikátý miláček. Znáš mě, mně nikdy jedna stačit nebude, řekl jsem ti to hned na začátku, jsem nezkrotný."

Ano, jeho zajímavost byla v přiznání, že nejsem jediná. I to mne vlastně lákalo, že můžu ukázat, v čem jsem vlastně jedinečná.

Ale??? Jsem jiná než ty ostatní? 

Snad... 

"Víš, že ty máš hlavně mlčet." úšklíbl se. "Ty se máš jen líbat, pojď, pojď... Pamatuju si, jak si mne posledně líbala a objímala." 

Ano! Naše polibky... Naše objetí... Naše chvilka... Chvilka jen pro nás... Ach! 

Líbal mne níž a níž a....... Aaaach. 

Horkost na vnitřku mých stehen mne probudila z myšlenek.

"Lu, miluj mne."

"Doprdele!" přestal. "Zase to kazíš! Užij si to a neřeš kraviny." Urazil se. Čekal, že budu přemlouvat.

"Nevztekej se na mě. Jsem žena, nejsem chtíčem posedlá, chci od tebe city."

"NE!" chlouba klesla. (byla to škoda, ale tohle mu nikdy nepřiznám).

"Proč? Lásko... Umřela bych pro tebe. Proč zrovna ty musíš být tak chladný?" 

Zavrčel, až mi přeběhla husina úplně všude. Oháňka s sebou vztekle mrskla, jako by zahřmělo. 

"Chceš to vědět? Vážně chceš?!" Byl naštvaný, takhle už ho znám.

"Ano," zašeptala jsem, ale bála se odpovědi. Ale jsem zkrátka zvědavá. Bohužel.

Otočil se ke mně. Drápy položil na svůj hrudník. Tam, kde my smrtelníci máme tepající srdce, vrazil prsty do hrudníku.

BOŽE! Co to dělá? projelo mi hlavou.

Pod drápy se objevila krev. Vrčel a dupal kopytem, v obličeji jsem poznala bolest.

"Luciusku? Co to děláš?" Přiskočila jsem k němu. Bolelo mě to za něj. Roztrhal kůži i s chlupy, krev čůrala po břiše a svalovina prsou byla rozdrásaná. Uslyšela jsem praskat kosti.

"Lu? Miláčku..." brečela jsem. Nemohla jsem se dívat, jak se mučí. Tohle jsem nechtěla. Myslela jsem, že se chce zabít, aby nemusel poslouchat moje kecy. 

"Miláčku?" 

"Mlč!" rozkázal.

"Nemusíš to dělat. Miluju tě i tak." 

Rozerval svaly a polámal kosti hrudního koše, vzal moji ruku a vrazil ji do místa, které vzniklo...

"NECHCI!" křičela jsem.

"Cítíš to?"

Cítila jsem to! Co jsem tam měla cítit? Co tam vlastně bylo? Nahmatala jsem... dutinu. Nic! On... tam měl dutinu!!!

PRÁZDNO!

Žádné srdce!

"Lu? Lásko?" kruci, kruci, kruci! Doprdele! Všechno mi to scvaklo. 

"Vidíš to?" byl rozlícený. "Tak tohle jsi chtěla?"

Dívala jsem se s uplakanýma očima na díru v hrudi. Objala jsem ho. Jediné, co mi tenhle pekelník mohl dát, byl kvalitní a častý sex.

Kruci, zapomněla jsem na to, že je to čerchmant? Že nikdy neměl srdce a nikdy žádné city od bytosti jako je on nemůžu čekat. Nechtěla jsem si připustit, že lásku nezná, doufala jsem, že právě já ho naučím milovat.

Ale nenaučím, protože... Protože on prostě NEMÁ srdce!

"Luciusku, kdybys chtěl..." schovávala jsem jeho masem krvavou díru. Snažila se jí zacelit dlaní. Nakonec jsem olíbala to podivné místo.

"Stačí?!!! Spokojená?" odvrátil se pryč. Tentokrát byl uražený právem a já? Já byla za blbce. 

"Promiň! Promiň mi to, prosím." objala jsem jeho chlupatá mohutná ramena a přitiskla se. Trhl s sebou. 

"Lásko, mám srdce pro nás oba, dám ti kus mého..." ani jsem to nedořekla a uslyšela jsem LUSK!

Byl pryč. Tentokrát jsem šlápla vedle. TOTÁLNĚ! 

Vrátí se ještě někdy? Kdo ví?!

***