Opravdu to nejde, nikdy nemůžeš vrátit to, co jsi provedla. Nikoho nezajímá, jestli to bylo úmyslně. Jednou si to udělala, tak si to vyžer
***
Jsem Milena, těší mne.
Sedím v čekárně. Jsem neskutečně nervózní, dnes se mám dozvědět výsledky...
Nohy pevně stisknuté k sobě. Ruce sepnuté. Kolik mi je? Trochu přes čtyřicet. Moje postava? No, není to k zahození, občas se za mnou nějaký muž otočí. Hnědé vlasy na ramena se mi kroutí jako vzdorovití hadi, modré oči lemované tmavými stíny a silnou vrstvou řasenky. Rtíky jemné, většinou v úsměvu. Často jsem se smála, tedy ještě do nedávna...
Za všechno, co jsem udělala v uplynulých dnech se stydím a je mi z toho špatně. Byla jsem vzdorovitá a kopala kolem sebe. Ztratila jsem svou velkou lásku i spoustu kamarádů, chovala jsem se jako kráva. Když o tom teď přemýšlím, je mi to jedno?
Sama nevím. Poslední dobou se v sobě nevyznám.
Dnes mi řeknou, kolik mám času než zaklepe na dveře zubatá a já ještě toužím stihnout spoustu věcí. Nebudu dávat rozbité vztahy dohromady, chci ten zbytek prožít jen podle svého. Na nikoho se nebudu ohlížet. Kašlu na to, že jsem Láďu urazila a neomluvila se, a tím ho navždy ztratila. Nepotřebuju ho. Nepotřebuju?
Potřebuju (moc ho potřebuju), ale nechci mu říkat, jak strašně mi chybí.
Dokončím tenhle život jen sama se sebou.
***
Ještě nedávno jsme spolu prožívali opravdu vzrušující večery. Naše touhy přetékaly přes kalich morálky. Bylo to krásné a tak smyslné. Nahá těla v pevném spojení, sexuální polohy, které jsem nikdy s nikým nevyzkoušela. Nikdy jsem nic podobného nezažila. A nikdy už nezažiju. Nikdy neucítím jeho dech na svém rameni, nikdy už neochutnám jeho rty. Tak ráda bych umírala v jeho objetí, znovu si přičichla, ale nemůžu.
V myšlenkách se vracím k naší zvláštní libůstce. Dnes už nevím, kdo s tím přišel jako první, ale chtěli jsme to zkusit a líbilo se nám to. Mazlení v koupelně na zemi, sprcha smáčela vzrušená těla... Zakázané, neprobádané zákoutí sexu. Když si na to vzpomenu, vždy ucítím blažený pocit v rozkroku, chce se mi čůrat. Musím se usmát. Když jsem vzrušená, přijde to na mě.
Láďa mě chápal. Měli jsme stejné chutě. Ještě jsme spolu chtěli tolik zkusit, ale už se k tomu nedostaneme. Opustil mne, protože jsem se chovala nemožně.
Ráda bych ještě všechno stihla než... zemřu?
***
Zemřu? Asi ano, dnes se to dozvím. Bude to bolet? Jsem rozhodnutá, že nebudu čekat do toho ošklivého konce, že to ukončím sama dřív, než mi to přestane myslet.
Ale jak to poznám? Možná, že proto jsem ztratila jeho. Možná, že už mi to nemyslí a ani o tom nevím.
"Neomlouvej se, tvůj mozek pracuje správně, udělala jsi to, protože jsi mrcha."
Jsem mrcha?
***
A co Janinka?
Janinka moje zlatíčko. Milenka, můj anděl.
Milovala jsem jí někdy vůbec?
Nebo ji jen využívala?
Miluju jí!
Jsem mrcha!
Moc mne těšilo, když po mě ta malá holčina tolik toužila. Hm.. společné hrátky, když nebyl Ládík doma. Tajné dívčí milování... ach... Byla tak něžná, její doteky, její sténání, její horko, to mne přitahovalo. Zamilovaly jsme se už dávno. Pak jsem ale potkala JEHO!
Maličká prosila, plakala a smutnila.. Nechtěla jsem tomu drobnému stvořeníčku dávat planou naději. Ale...
Nedávno mi opět Jaňulka volala a plakala, vypípla jsem jí telefon. Neměla jsem sílu s ní mluvit. Neřekla jsem "to" ani jí. Janinku by to zabilo. Určitě by to špatně nesla. Takhle je to mnohem lepší.
***
Vyberu veškeré své naspořené peníze a vyrazím na výlet na Sněžku. Krkonoše... Poznala jsem tam Láďu a co jsme tam spolu zažili... Ty vzpomínky nejdou zapomenout.
A až nebudu moct, tak to prostě ukončím. Bez útěchy Ládíka, bez slz Janýšky.
Možná, kdybych nešla v únoru na to pitomý vyšetření, všechno by bylo jinak. Stále bych mohla objímat ta velká ramena milovaného muže, stále bych laskala tělo malé Janulky. Nic by se nezkazilo...
Poprvé od konstatování ošetřujícího lékaře, že útvar, který objevil, bude zřejmě nádor, poprvé musím udržet své slzy. Udělalo se mi mdlo. Už to znám, omdlela jsem už dvakrát a probudila jsem se až v nemocnici s podezřením na otřes mozku.
Musím na záchod! Vypouštím slzy, vztek i všechen smutek nad koncem vztahu s Láďou. Slzy kapou na novou halenku, je mi to jedno, že budu rozmazaná, uplakaná. Jsem v nemocnici a tady lidé občas pláčou. Svezla jsem se na zem, nohy skrčila k sobě a objala je...
Tak moc bych chtěla, aby tu se mnou byl Ládík. Vytočila jsem číslo jeho pevné linky do práce, ale nedokážu s ním mluvit, a tak to zas pokládám. Co bych mu řekla? Že ho miluju? Že mi chybí, že na něho myslím každý den? Řekla bych mu, že ho potřebuju a nechci ho ztratit? Je pozdě. On už to utnul. "KONEC HRY!" Už není cesty zpět.
"Paní Mráčková..." ozve se z chodby. Jsem na řadě. Rozklepala se mi kolena...
***
Sklíčeně ležela schoulená na gauči v opuštěném obýváku. V ruce lahev bílého vína, v očích smutek. Vypadalo to, jako by se loučila se životem, ale všechno bylo jinak. Milena "slavila" už třetí den svou výhru nad smrtí. Lékař vesele konstatoval, že neznámý útvar je benigní a po drobné operaci bude v pořádku.
Tak proč nebyla šťastná?
Nemohla zastavit ten pocit neštěstí. Plakala už třetí den, truchlila po své lásce. Tolik by mu chtěla zavolat, omluvit se za vše a vyznat se z lásky k němu, neměla odvahu. Byla takový zbabělec! Když po ní sahala smrt, byla odvážnější.
Nic na tom není, jen vytočit číslo a říct mu, co cítí.
Dopila víno a odhodlala se. Telefon tak dlouho zvonil, když už ho chtěla položit, ozval se jeho hlas.
"Ládí?..." Řekla mu všechno o své lásce, o tom, jak moc jí chybí, jak umírá touhou k němu..... a konečně se omluvila. Všechno z ní spadlo, potřebovala, aby to slyšel. Ať už on řekne cokoliv...
"Nezlob se Mili, nemůžeš dvakrát vstoupit do stejné řeky. Už ti nemohu věřit."
Jako blesk z čistého nebe. Bylo to silnější než rána palicí do hlavy. Uslyšela ten známý zvuk, zvuk puklého srdce. Co mohla čekat? Že zapomene, co provedla?
Tak se nenáviděla.
***
Další den proležela v posteli, umírala láskou.
Zjistila, jak strašně se asi cítila Janinka, když ji Milena odmítala. Vzpomněla si na ní a srdíčko jí poskočilo. Už se neozvala několik dní, možná pochopila. Teď byla řada na Mileně, aby si v hlavě udělala pořádek.
Další den ráno, zazvonil telefon. Skočila po něm s nadějí, že snad Láďa... Volala Janka. Ach jo, takže nepochopila... Alespoň s ní to může napravit. Ona jí odpustí vše. A Milena to věděla.
"Janýšku?" Po dlouhém tichu se v telefonu ozval smutný hlas její přítelkyně Zetky.
Ta slova!!!... ta slova???, Milena to nemohla pochopit.
Její Janýška? Jejich Janýška?
Nikdy by ji nenapadlo, že Janinka by...
"Janička nám umřela..." telefon Mileně vypadl z ruky!!!
:(
************************
