Nepomohl jí. Ne, to já jsem jí nepomohla. Sen o bažinách a blogerce...

Bylo to v mém rodném městě na západě Čech. Máme tam (nebo mají tam) most nad železnicí. V tom snu ale pod mostem nevedly koleje, ale rozkládala se tam nebezpečná, smradlavá, chladná mokřina. Zamrzlá bažina, kam by šel jen blázen...

***

"Pojď se mnou," zašeptal a automaticky mne silně chytil za ruku. (Kdo? Můj osobní čerchmant. Lucius, pekelník, který mi stále rozbíjí zajeté.)

Začalo to divně, že?! Ani mně se to nelíbilo.

Žádné ‘ahoj’ ani pusa. Nikdy předtím se tak podivně nechoval. Možná, že zrovna dnes je ten den být s ním sama a ... (Že by to byl po dlouhé době opět erotický sen?)

Ani se na mě nepodíval, jen šel a táhl mne za sebou.

Takhle tedy ne! Zasekla jsem se.

"Kam jdeme?" vytrhla jsem ruku s jeho dlaně. (Normálně bych ji tam nechala do konce svého života, ale v tomto případě...)

"Pojď." jeho hlas zněl naléhavě i citlivě, ale i krapet nedočkavě. Oči mu těkaly někam za mě, otočila jsem se, ale nic (nikdo) tam nebylo (nebyl).

"DĚLEJ!" z jeho úst vyšel jasný rozkaz. Žaludek se mi sevřel, až mne píchlo v břiše. 

STRACH?

STRACH! 

Z něj? 

Dech se zrychlil a já měla v očích slano.

Ne, z něj přece nemusím mít strach, ještě před minutkou bych odpřísáhla, že on je přesně ten, kterému důvěřuji... On pro mne není nebezpečný... Tak proč ten divný pocit?

Ten jeho pohled, ta jeho roztěkanost. Couvla jsem.

Poznal, že je zle. Cítila jsem, že začnu panikařit a jestli něco neudělá, zdrhnu. Kolena se začala klepat, lýtka povolovala, rty se třásly a slzy přetékaly.

"Miláčku." zjemnil. Nepomohlo to.

Očima jsem hledala spásu, ruce zkřížila na prsou a ustupovala jsem.

Podal mi dlaň, abych se uklidnila, ano jindy to pomáhalo, ale teď?! Na čele vyskočila hluboká vráska nedůvěry. 

Pohled na jeho dlaň, do jeho očí a zpět na nastavenou ruku...

"Neboj." našeptával a přidal miniaturní úsměv. Přistoupila jsem k němu a lehce ho políbila.

"Věř mi." Něžné objetí vždy pomůže.

Pomohlo to. Už jsem se nezdráhala a šla, kam chtěl.

Pobízel mne k neustále rychlejší chůzi, ale mně se nohy bořily do zamrzlého povrchu bažin (Blogerko Slaninko, to je Tvoje práce!) To bahno mi lezlo všude. Led a chlad mne zpomaloval a on byl stále víc nervóznější.

Slunce se na chvilku vylouplo, asi aby se kouklo, co to tam dole ty dva blázni dělají. V ten okamžik mne do očí uhodila měď.

Měď v mokřinách?

"Vidíš to taky?" zastavila jsem ho. Jen mrknul tím směrem a mávl rukou.

"Co to je?" Zvědavost u mě zesílila.

"Nezdržuj se tím." táhl mne pryč.

"Lu!" trhla jsem s ním. "Ta měděná věc se pohnula."

"No a?"

Kruci, ten má dnes ale protivnou náladu. Ale občas je takový. (Dnes to nebude erotika, to je jasné. Škoda.)

"Koukni se, možná je to nějaké zvířátko." rozkulhala jsem se tím směrem.

"Už ji nezachráníme." odbyl mne. 

"KOHO?" Šla jsem si měděnou, zvědavou cestou. V tom měděném ‘něco’ jsem poznala hlavu. Kromě vlasů a nataženého obličeje už nic z bažiny nevykukovalo.

"Kruci, Luciusi, pojď sem."

Ta hlava zvedla oči a zkusila zakřičet, ale bahno ji zateklo do úst, až se rozkašlala. Čím víc, jsem se blížila, tím víc se potápěla. 

Poznala jsem ji. (Mám povolení k odtajnění.)

Bi! PROBOHA! Brigit, co tam dělá?

Ztrácela se, zadržela dech, oči vytřeštila, jako by se s nimi chtěla ještě jednou nadechnout.

Natáhla jsem k ní ruku, ale byla tak daleko.

"Luciusku, prosím!" otočila jsem se k němu. "Prosím, ona se utopí." Stál tam tvrdohlavě (to on umí) a ani se nepohnul. Pokračovala jsem stále k ní, ale bořila jsem se hlouběji a těsněji. 

"Lu?" 

Podíval se hodinky. Neudělal vůbec nic. 

Křičela jsem na něj, ale on čekal, jestli se vrátím. Moje tělo také zapadlo, podařilo se mi jen vytáhnout ruce. Ohlédla jsem se směrem k Bi, ale ... Nebyla tam. Hledala jsem její typickou barvu, ale zbyla jen loužička řídké vody na hladině husté bažiny a pár bublinek.

Volala jsem ji a brečela a sama se stávala další obětí. Pláčem jsem to vzdávala... 

Ucítila jsem jeho teplé dlaně v podpaží, vytáhl mne jako pírko a něžně si mne k sobě přivinul. Plakala jsem, ale neměla jsem sílu se pohnout.

"Jdem, Miláčku." zvedl mě do náruče a nesl pryč.

"Neboj, bude to dobré. Pojď do tepla." Nádherně hřál a jeho omamná vůně mne ukolébala.

***

Kam jsme šli?

Proč jsme chvátali?

A proč zrovna pod tím mostem? (ten mostě mám spojený s úplně jiným mužem....) 

To už se nikdy nedozvím, protože CRRRRR.......... budík. 

***

"Nepohřbívej mě
Nezklamej mě
Neříkej, že tohle je konec 
Protože to by mě stáhlo dolů..."

Tuhle mám ráda. Proč? protože...:)