Políbí mě a zašeptá: "Neboj!" V slzách se zasměju, bojím se, strašně se bojím, ale věřím mu. Nedovolí mi, abych ho objala, na rtech mi drží prst, abych nemluvila. Jen kývnu a děsím se příštího okamžiku. Pokračování níže...
Stáje.
Staré koňské stáje. Počkat! tady to znám. Ano, přesně vím, kde jsem, ale tady přece... nejsou stáje. Ten domek... srdce mi plesá, cítím se šťastná.
"Jen jdi," postrčí mne kupředu. Ani se neotočím, je mi jedno, kdo to je. Mám úsměv na rtech, srdce mi buší. Tady...! Pohladím polorozpadlé dveře dlaní, v mozku mi blikne, že za těmito dveřmi je můj...
Oči se snaží přečíst zaprášenou cedulku s nápisem. Je tam... Sakra, nemůžu si vzpomenout. Je tam napsáno něco o mě. Je tam ukryté moje tajemství... Co tam krucinál je?
Prsty stírají nápis. "C..." prach padá dolů.
"Nesahej!" chytne mě ten někdo za rameno, až se leknu. "Pojď radši sem."
Pootočí moje tělo směrem k jiným dveřím. Ale mne to táhne právě k tamtěm starým se zrezivělým páskem a malým kovovým kolíčkem, který brání otevření.
Na dalších dveřích čtu : "LÁSKA." Dělá si ze mě legraci? Láska a pro mě? No to určitě! Chachá! To už nikdy. Vzepřu se tlaku a vracím se k těm starodávným vrátkům, k vrátkům, které mne lákají, něco na nich je tak... přitažlivého. Vůně napovídá, ale já nedokážu přinutit mozek, aby si vzpomněl. Ksakru!
"Věř mi," opět mě zastaví něčí ruce. "Tyhle nechceš otevřít."
"Chci." zašeptám a opět prstem setřu kousek nápisu.
"CH..."
"A co tyhle?" ukáže mi najednou vrata od stodoly.
Hm... jsou zajímavá, to dřevo leccos pamatuje, ale co ten nápis. 53??? Nic mi to neříká. Při prvním doteku se mi zabodne pod nehet tříska.
"Dopr..." nadávám. "Ne!" Otočím se zpět k těm...
TAMTĚM!
Prsty utírám špínu.
"CHT..."
Když se opřu dlaní, uslyším uvnitř nějaký pohyb. Někdo tam chodí. Položím ucho a v ten okamžik něco prudce kopne do prken. Uskočím. Tohle jsem nečekala.
"Tfuj, jsem se lekla," zasměju se sama sobě. Strašpytle!
Vezmu kolíček. Dveře zacloumají, kovová přezka zařinčí, na malou chvilku se zastavím, co když? hlavou mi proběhne milion proč ne, ale jen jedno proč ano.
PROTOŽE TO CHCI!
Kolíček padá na zem a dvířka se otvírají. Mžourám ve tmě, slyším typický zvuk přicházejícího. Krok a dup, krok a dup. Slzy se mi derou do očí. Poznám jeho siluetu, vnímám jeho odér, doprdele už zase!
Nic neříká, ale ten jeho pohled... Místo objetí mi roztrhne oblečení. Nemá cenu zakrývat tělo, zná ho. Ví, že se stydím, ale i kdybych udělala cokoliv, by bylo zbytečné.
Nebráním se, jen stojím a čekám, co se bude dít dál. Kolem nahého těla mi omotává gumu na bandžískok.
Políbí mě a zašeptá: "Neboj!" V slzách se zasměju, bojím se, strašně se bojím, ale věřím mu. Nedovolí mi, abych ho objala, na rty mi drží prst, abych nemluvila. Jen kývnu a děsím se příštího okamžiku.
Silně mě odstrčí. Letím od něj do nebe. Kdysi jsem se svěřila, že bych chtěla zkusit skok do hloubky, ale ne do nebe. (Nevadí, i tohle je nádherný pocit.)
Letííííím... Po chvilce ale začínám cítit, že guma už to dlouho nevydrží a já se opět zřítím dolů. Začnu přemýšlet! Neměla bych, vím to, ale ksakru už zase přemýšlím. V hlavě se to zase zbytečně líhne.
Proboha, co to dělám? Co on to dělá? Utřu si oči od šťastných slz. Teď, teď se let zastavuje, guma se napruží, ucítím mírný tlak v pase.
Vracím se. Natahuju ruce, zakláním hlavu a užívám si toho letu. Když shlédnu na něj vidím, že stojí nahý a připravený...
velmi připravený... velmi velmi velmi!!!
"NE!" křiknu.
"Nohy." ukazuje rukama, že je mám dát od sebe. Cože?
"Bojím se!" řvu na něj. V hlavě mám chaos, tohle přece nemůže vyjít, netrefíme se, zabije mě, bude mě to bolet, takhle to nechci...
Nechci? Opravdu nechci?
Dnes anebo nikdy! Prolítne mi hlavou.
Dávám nohy od sebe, očima se snažím dát tělu správný směr na jeho pyj. Prosím snad boha, snad ďábla, aby to vyšlo. Letím, řítím se na něj, guma i přitažlivost zemská zrychlují můj pád. Jsem podělaná strachy. On se jen usmívá a vítá mě svou náručí.
Tohle nemůže vyjít! říkám si a pak...???
........ dosedám...
Ach............
Ten pocit bych přála zažít každému. To spojení je dokonalé, jsem plná, jsem šťastná, jsem ...
"ŽIJUUUuuuuu!" křičím z plných plic.
"Ano, Miláčku, žiješ." objímá mě a líbá. Teď teprve mne líbá a mazlí se, teď začíná svou předehru, teď, protože teď... už mu neuteču!
Občas mne odhodí do dáli, abychom se vzápětí opět mohli spojit, živočišnost je na místě, propadám se, křičím a pak se vášnivě líbáme, naše ruce, naše rty...
Čeho jsem se to tak dlouho bála? V duchu se směju, všechno předtím bylo dětinské.
***
"Víš, proč právě tyhle dveře?" zeptá se po několikahodinovém milování. Teď už nevím, co vlastně chci vědět... Nečeká a zvedá se. Silou setře nános na tabulce.
"Mrkni." poodstoupí a já čtu:
"CHTÍČ"
***
"... dnešní den žít, jako by byl náš poslední, poslední. Jednou říct si, bylo to nezapomenutelný..."
