"Umíš ho přivést zpět?" Neodpověděla... "Umíš?" Neodpověděla. "Umíš!" "Prosím... Prosím, přiveď mi ho zpět."
"Strašně mě to bolí!"
Nemohla ani dýchat, křížová bolest prostupovala jejím unaveným tělem. Porod trval již dvacet hodin, dvacet nekonečných hodin. Stahy byly nepříjemné a nesnesitelné.
"Ještě nejsi dost otevřená, má milá Palo."
Porodní bába Kettu věděla, že tenhle porod nedopadne dobře, ale nechtěla prvorodičku děsit. Dítě bylo zaklíněné zadečkem a nebylo sil dostat ho bezpečně ven.
Budoucí matka hodila hlavou směrem k plotně. Ležel tam velký porcovací nůž.
"Tak ho vyndej!" Křičela bolestí, vzteky a bezmocností.
"Ale tohle je nebezpečné." Snažila se jí to Kettu rozmluvit.
"DĚLEJ!"
Mezi zuby ji narvala polínko od kamen. Nůž opláchla ve vroucí vodě....
***
Pala se probrala již po několika minutách ve chvíli, kdy ji Kettu právě zašívala jizvu. Rozkoukávala se po místnosti.
TICHO!
Jak to, že bylo takové ticho!
"Co se stalo?" Zeptala se s obavami. Čekala nejhorší. Než Kettu odpověděla, ozvalo se z koutu slabé zakňourání.
"Je živé?" Rozplakala se štěstím.
"Ano," odpověděla Kettu. "Ale je slabé. Bylo toho na něj moc."
"Podej mi ho."
"Je skoro mrtvé, Palo, věř, že nepřežije první dny. Bude lepší, když si k němu nenajdeš cestu."
"Co to kecáš?" Nerozuměla Pala.
"Má to skoro za sebou. Pochop!" Šila si dál svůj křížkový steh.
"DRŽ HUBU, TY STARÁ ČARODĚJNICE!" Z posledních sil odstrčila bábiny ruce.
"Koukej mi podat moje dítě! Hned!"
Stará se zvedla a tiše se došourala ke kolíbce. Vyndala malé fialové dítě a nesla ho matce.
Pala ho popadla a zlíbala celé jeho maličké tělíčko.
"Je nádherný." Nemohla se vynadívat. "Koukej, jak je krásný." Líbala mu ručičky i nožičky, tiskla si ho na prsa. Byla to láska na první nadechnutí.
Tohle může poznat opravdu jen matka.
Kettu jen kroutila hlavou. "Neděláš dobře, moje milá."
"Můj maličký. Já jsem tvoje máma." Slzy štěstí jí stékaly po tvářích.
***
Po několika dnech...
"Není mu dobře, Ketto, málo jí a stále brečí. Prsa mě bolí a mám v nich zápal."
"Na prsa ti dám obklad. Dítě stejně umře." Stará byla bezcitná. Vůbec se na malého nechtěla podívat. "Jeho čas nastal už dávno."
Nechápala, jak je možné, že ještě žije. Bylo jí to malé lhostejné.
"Bezcitná svině!" Ulevila si Pala. Chovala malého láskyplně a mateřsky.
***
"Ketto, pomoz mi! Udělej něco!" Dítě se zmítalo v křečích, jeho oči plály. Křik toho malého stvoření bylo slyšet i dole ve vsi.
Pala držela miláčka na prsou, nechtěl pít, jen plakal a palčivě sebou házel.
"Nemůžu nic dělat. Říkala jsem ti přece, že..." Nedopověděla. Tohle dítě mělo umřít už dávno.
"Co mám dělat?" Plakala Pala.
"Snad jen čekat." Pomalu míchala svůj lektvar. Přihodila ještě trochu pavoučí sliny.
***
Dva měsíce. Kraťoučké dva měsíce. Pro umučenou matku jen chvilka, pro Kettu, která očekávala tetu s kosou už dávno, nekonečná doba.
Pala přinesla to malé zkřehlé tělíčko zabalené v teplé dece.
"Nepřežil." Rty se jí třásly, ruce se bály dotknout toho křehulátka, aby mu ještě víc neublížily.
"Říkala jsem ti to. Teď mi tady nebreč."
"Můžeš za to ty!" Atakovala ji Pala. "Už porod byl špatný, od začátku je to tvoje vina." Sliny jí lítali z úst, nekontrolovala své vítky.
"Nemohu za to, co se stalo, Palo."
Chtěla ji mateřsky pohladit po vlasech, ale vzdorovitá matka ucukla a jen plivla jejím směrem.
***
"Prý umíš kouzla!"
"Bláboly."
"Ketto!" Zahleděla se jí hluboko do očí. Snažila se číst její myšlenky. Hluboko v těch ostře modrých očích uviděla ženu, odpočinutou ženu, která kojí svého krásného syna. Dítě je spokojené a matka září láskou. Možná budoucnost?
"Umíš ho přivést zpět?"
Kettu se zachvěla.
"Umíš?"
Neodpověděla.
"Umíš!"
Pala změnila tón na prosebný.
"Ketto... Prosím... Prosím, přiveď mi ho zpět."
"Nechtěj přelstít smrt. Ona si ho jednou stejně najde."
"Prosím..............."
***
"Mysli na to, že jednou už byl mrtvý."
"Ano, ano." Líbala ji Pala na tváře a vesele si odnášela domů své ratolátko.
Její radostný zpěv se rozléhal po celém kraji.
***
"Ketto, už nevím, co s ním." Přišla po několika měsících s prosíkem.
"Čekala jsem, že se vrátíš."
"Stále pláče. Má prázdné oči a nepřítomný pohled. Nehledí na mě a nevrací mi zpět lásku, kterou mu dávám." Položila novorozeně na stůl.
"Je stále novorozenec, vůbec se nevyvíjí. Moje prsa jsou úplně bolavá, hlava se mi rozskočí, když začne plakat. Je to nesnesitelné." Rozplakala se.
Dívala se na své dítě a vlastně už vůbec nevěděla, jestli ho má ráda.
"Myslela jsem, že časem..."
"Co? Že vyroste?" Podivila se Kettu. "Je přece mrtvý. Zapomněla si?"
Nezapomněla, jen si to nechtěla připustit. Byl to její maličký.
"Tak mu přestaň dávat lektvar." Pokrčila rameny Ketta, ale Pala se zděsila.
"To nemůžu, zabila bych ho."
"Ano, já vím, má milá, ale pochop, že takhle to dlouho nevydržíš. Slyšela jsem, že tě opustil manžel."
"Bídák, nesnášel ho. Nesnášel našeho maličkého."
Sklonila se k plačícímu děťátku a pohladila ho. Milovala ho. Samozřejmě, bylo to její miminko, které potřebovalo pochovat a pomazlit, opatrovat.
Dítě spustilo. Křičelo a zmítalo se, jako by ho na nože popadal. Pala si zakryla uši. Kroutila nevěřícně hlavou. Proč to dítě tak pláče, když mu dává tolik lásky.
"Ono nemá cit. Palo... Je přece mrtvé."
Pala se rozechvěla. Slzy padaly na zem. Chovala dítě a snažila se ho ukonejšit. Marně! Nebylo k uklidnění.
"Nedávej mu ten lektvar." Řekla Kettu a ukončila s Palou hovor.
***
Dlouho se Pala neozvala. Lektvaru měla na více než na rok dopředu.
Kettu na ní nepřestala myslet, věděla své..., záleželo jen a jen na Pale.
***
"Rychle, rychle, už to na ní přišlo." Křičel budoucí otec. Rval Kettu ze dveří a v náručí nesl vše, co jen pobral.
"Však nebude tak zle." Šourala se.
***
"Palo, moje milá, ještě není čas. Ještě netlač. Všechno bude v pořádku."
"Bojím se." Pala otočila hlavu stranou a pohlédla z okna na křížek pod malou jablůňkou... před rokem vysazenou na zahrádce...
Kettu ji pohladila po vlasech. "Vím, že to muselo být těžké. Teď to vyjde. Neboj..."
***
Díky za čtení. :)
Příště si přečtete o focení nahé ženy... hm... :)) Tak ve čtvrtek?
