Někde tady ještě musí být jeden kousek. Pamatuju si, že letěl kolem mé hlavy, cinknul o dveře a někde tady musel spadnout. Šmátrám rukou v prachu pod skříní, ten kousek je opravdu důležitý. Bez něj to nepůjde.
Prsty vnímají chuchvalce prachu, nějaký tvrdý drobek, co to je? aha, oříšek, chichi, jak typický, on když jí, jsou drobky všude.
Kde je doprčic ten kousek?
Auuuvajs! jo už ho mám. Sakra, řízla jsem se o něj.
Tak snad mám všechny. Nesu si ten skvost do kuchyně, tam na to budu mít největší klid. Rozložím prostěradlo, ve kterém jsou všechny, i ty nejprťavější kousíčky na stůl a prohrábnu je rukou. AUUU!!!
Budu si ještě pamatovat, jak to vypadalo? Ale samozřejmě, lepila jsem to už asi dvacetkrát, tohle umím i poslepu.
Přeháním, já vím, poslepu nee, ale vím, kam který kus patří. Bude to hračka.
NE, nebude! bude to pěkná patlanice, lepidlo budu mít zase až za ušima. Přesně jako před půl rokem, kdy také létaly střepy. Achjo, ale když já to tak nemůžu nechat, musím to dát dohromady.
Nanáším kapku vteřiňáku a první dvě části jsou slepené.
***
... po čtyřech hodinách...
Uff, to je vopruz, prsty mě bolí, lepidlo se mi zažírá do kůže. Skleněný výtvor má sice tvar původního, ale tentokrát se mi strašně klepou ruce, a to lepidlo tak rychle schne! Je to celý křivý, vlastně je to dost hnusný! Dávám hlavu do dlaní a pouštím první slzy. Doprčic, není to ono, nejde mi to, nedaří se mi slícovat spáry, když po tom přejedu dlaní, řeže to.
"Nikdy to nedokážu."
"Ale, ale, copak?" vykřikne mi za krkem, až si můj výtvor skoro rozbiju.
"Bože!"
Hned plive na všechny strany. "Neklej, mám z toho kopřivku!"
"Lekla jsem se tě!" rozčileně chytám sochu, aby mi ji nesrazil ocasem.
"Myslel jsem, že o mě víš."
"Ne," odseknu. Zvláštní, kdykoliv předtím jsem ho ucítila, vnímala jeho přítomnost, ale dnes... ne. Něco je špatně, něco je jinak.
"Kde ses tady vzal?" dělám jakoženic a snažím se dál lepit.
"Co to děláš?" kouká schválně zblízka, moc dobře ví, co to je. Vypadá to, že mi to chce shodit.
"Lepím." třesou se mi v jeho společnosti ruce. Vlastně se vždycky celá klepu jako ratlík. Má na mě zvláštní vliv, zvláštně nezdravý.
"No to vidím." Drápem ťukne do právě přilepeného kousku.
"NE!" křiknu.
"Tohle nebude fungovat."
"Nech mě! Musím to slepit." nedám se odradit. Někdy jsem dost tvrdohlavá. Dnes je to důležité.
"Miláčku, nemůžeš slepit něco, co už je dávno rozbité." nevšímám si ho. Chce mi to jen zkazit.
Obchází stůl a mrská oháňkou, při jeho dupnutí se zatřese celé moje dílo.
"Luciusi!" štěknu po něm podrážděně.
"Ano, Lásko?" přitočí se ke mně. Špička ocasu mi lechtá lýtko.
"Opatrně, prosím, je to křehká věc."
"Ale, koukni..." políbí mne a celá socha se zaklepe.
"Tohle nesmíš!" odeženu ho. Je to úžasné, ale moje slepenina vypadá, že každou chvíli vybuchne. Očima ji držím pohromadě. "Nesmíš mě líbat!"
"Nesmím? Opravdu?" sakra moc dobře ví, po čem toužím.
‘Chtěla bych tě políbit víc.’ skoro vyslovím. Uchechtne se téměř zle. Ví to a využívá toho. Nemůžu ho nenávidět.
"Nevypadá to moc hezky." začne vážně. No konečně!
"Já vím, ale líp mi to nejde. Je to pokaždé složitější a složitější." vidí na mě, jak jsem nespokojená a nevím jak dál.
"Pocem." zavelí. Hned se k němu tisknu. S ním je mi vždy (no vždy) taaak krásně. On umí pohladit (ale i ranit) a já to zrovna teď moc potřebuju.
Schoulím se k němu do náruče a nechám oči plakat. Posmrknu, sakra asi mu nechám v kožichu maličký sopl. Je mi to jedno.
"Občas si vzpomenu." opravdu to řekl? Rozbrečím se úplně. Kdyby tak věděl, jak strašně mi chybí.
"Ale já jsem tu pořád, jen čekám, až mě budeš potřebovat." zase mi čte myšlenky mizera jeden.
"Chichi. Čtu, už jsem takový."
"Potřebuju tě." mačkám ho a nechci ho pustit.
"Jsem tu!" konejší mě jak malé děcko. Chci být malé děcko ještě aspoň sto let.
"Potřebuju pomoct." hodím hlavou ke stolu, na kterém stojí moje umělecká hrůza.
"Proč to lepíš?"
"Musím to zase spojit, je to moc důležité. Nechci mít střepy, chci celek se vším všudy."
"Neblbni," obejme mě zezadu. "Tohle už do kupy nedáš."
"MUSÍM!" vztekám se. Odstrčím ho od sebe.
"Musíš mě milovat takhle..." strčí do sochy, která se okamžitě hroutí.
"NE!" rozbité střepy letí na zem. Kleknu si a rukama smetám vše k sobě. Snažím narychlo slepit náhodné kusy k sobě.
"Už je to rozbitý." s ledovým klidem si sedne na židli a pozoruje mě, jak se zbytečně snažím.
"Ne, ne, to ještě půjde, vidíš?!" ukazuju mu dva kousky, které k sobě sice vůbec nepatří, ale drží spolu.
Klekne ke mně.
"Už to nejde." šeptem mě chlácholí.
"Musí to jít vrátit."
"Nejde to." vezme mě za ruce a něžně se mi dívá do očí. "Rozbili jsme to. Náš vztah je na tisíc střepů, nikdy už to nedáš dohromady tak, aby to nebylo poznat."
Nechci nic poslouchat.
"Miluju tě." zašeptám.
"Já vím, ale.."
"NE! ŽÁDNÉ ALE!!!" řvu na něj. "KOUKEJ, TOHLE VŠECHNO SE DÁ ZNOVU SLEPIT!!!" teď už hystericky lepím kusy k sobě a vytvářím patlaninu. Střepy mi bodají do prstů, krev teče na ubrus.
Na mokrých, slaných tvářích dělám krvavé šmouhy, nechci přestat. Chci to slepit, přece nevadí, jak to bude vypadat, ale budeme to MY!
Tu sochu mám stále v paměti. Velký chlupatý... "postava" s mrskající se oháňkou a malá drobná žena schovávající křídla pod pláštík, která ho líbá, i když nesmí. Přesně si pamatuju, kdo měl kde ruce, jak k sobě ty postavy byly natěsno, aby se dotýkaly co možná nejvíc. Jak měli oba zavřené oči, jak se jejich těla třásla vzrušením.
Zhroutím se nešťastně na zem. Schovám hlavu pod paže a nechám svůj vztek přetékat.
"Nejde to." snaží se mne uklidnit. "Nikdy to už nevrátíme," políbí mne.
"Protože to nechceš!" právě teď ho tak nenávidím, "proč mi nepomůžeš, proč to nechceš zkusit slepit se mnou. Přece nevadí, když to bude trošku protékat, budeme do spravené sochy nalévat lásku opatrně, abychom ji nepoškodili, aby ji proud nepotrhal."
"O-pa-tr-ně..." vzlykám ještě.
Odpovědi už se mi nedostane. Cítím, že už ho necítím, odešel... odešel, už zase zůstávám sama.
KRUCI!!!
ˇ
ˇ
ˇ
ˇ
ˇ
***
Hmm... prohlížím to lupou... ruce ulepené... a tahle část... patří sem? ˘¦
***
píseň dnes... doporučuji poslechnout. Fakt, vážně, tohle je skvost....
