... na pár dní mužem ...

Vždy ten usměvavý, sebevědomý lehkožil. Tak jsem tě brala. Jen tvé zájmy, tvé potřeby, hospoda a legrácky. Pak se ale něco stalo... a ty ses stal...

***

Věděla jsem, že ten okamžik přijde. Budu tě muset potkat a budu muset něco říct, budu muset být ta rozumná a empatická žena. A pak jsi přišel. Neobut si sunul nohy před sebou po našem schodišti, jen v kraťasech s bílou obálkou v ruce. S obálkou, která v sobě nesla bolest. Co teď? Co říct? Nechtěla jsem plakat... Najednou jsem se styděla za své pocity.

Sevřel si mou podanou ruku a ten pohled do očí mi řekl, že ses stal mužem. Ano na ten den nikdy nezapomenu. Viděla jsem bolest a rudé oči, stisk ruky byl silnější než jindy, nevydržela jsem to a objala tě. Měla jsem nutkavou potřebu dát ti najevo, že budu stát při tobě.

Ten pohled... Nikdy ses na mě tak nepodíval, jiskra zmizela, vrásky kolem očí se prohloubily. Možná ti projel mozkem celý tvůj proflákaný život, možná sis uvědomil spoustu chyb, které si za život udělal. Držela jsem tě a nevěděla, co ti říct. Chtěla jsem tě povzbudit, ale nešlo to, bolest zaplnila i moje srdce a jazyk přirostl k patru, ani slovo. Netušila jsem, že mě to tak sebere.

A co ona? Bála jsem se chvíle, kdy ji potkám. Stála tam a klepala se. Tmavé brýle schovávaly to, co všichni věděli. Zármutek a puklé srdce. Ruce se jí třásly, ona ale nevykřikla, jen mlčky čekala, až bude po všem.

A potom... Netušila jsem, co to se mnou udělá. Slzy mi tekly, mačkala jsem své holčičky a dodávala jim sílu, aby tuhle hrůzu přežily. 

Lidé pokorně seděli se skloněnými hlavami pohrouženi jen do svých smutných myšlenek, vzpomínek, fotografií... Nikdo po nikom nekoukal, nikoho nezajímalo, kolik lidí brečí a jak moc, každý si všímal jen svého smutku a dusil bolest uvnitř.

Držel jsi ji kolem ramen, když se četla ta slova... ta krásná slova o odcházení... slova, která bolí víc, než nůž zádech. Plakala tiše, hlavu skloněnou. Tiskl jsi své rty do jejích vlasů, možná si i něco šeptal, nevím. Ale co vím jistě, byl jsi mužem!

Nemohla jsem na tebe pohlédnout, když jsi vstal a odnášel to malé ptáče. Nikdo nezvedl oči, všichni měli stažená srdce a koutky úst stočená steskem. Šel jsi rovně, plakal jsi jako rodič, byl jsi muž!

Vykřikla! Když se zavřela dvířka a ptáče navždy zmizelo z její blízkosti. Chytil jsi ji při pádu na zem. Klečela a rukama drásala zem. Posadil ses k ní a potichu plakal. V tu chvíli jste v mých očích byli rodiče. Viděla jsem prázdno, které tu už navždy bude. Pro každého to byla nejhorší chvíle v životě... rozloučit se s ptáčetem.

"Dávej na sebe pozor!" mačkala jsem tě. "A i na ní." šeptala jsem ti do ucha. Jako beze smyslu jsi kývl a šel za svou ženou. Potřebovala tě, potřebovala MUŽE!  

***

ona ... je tak ... úžasná ... ztracená ... sexy ... smutná ...